Článek
Někdy se přistihnu, jak sedím v místnosti plné lidí a zoufale toužím, aby si někdo všiml. Ne mého smíchu, ne mých vtipů, ale těch drobných trhlin v masce, kterou nosím. Jsou to malé momenty – když se můj úsměv na vteřinu zatřese, když můj hlas mírně zakolísá, nebo když se můj pohled na chvíli ztratí někde v dálce. Jsou to signály tak jemné, že je většina lidí přehlédne, a možná je tak i lépe.
Naučil jsem se být mistrem v umění nenápadných náznaků. „Jsem jen trochu unavený,“ říkám, když se někdo zeptá. „Poslední dobou toho mám hodně,“ dodávám s úsměvem, který má přesvědčit především mě samotného. Pravda je, že každé takové prohlášení je malým voláním o pomoc, šeptaným do prázdna s nadějí, že ho někdo zachytí. Ale zároveň s hrůzou, že by ho někdo skutečně mohl zaslechnout.
Je zvláštní, jak dokážeme být současně tak zoufalí po pomoci a tak vyděšení z možnosti, že by nám ji někdo mohl nabídnout. Jako bychom stáli na okraji propasti a mávali na kolemjdoucí s nadějí, že nás někdo zachrání, ale zároveň ustupovali před každou nataženou rukou. Ta ambivalence je ochromující – toužíme po záchraně, ale bojíme se jí.
Někdy zanechávám drobné stopy jako drobky chleba v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Poznámka o tom, jak jsem už týden pořádně nespal. Zmínka o tom, že někdy nechápu smysl toho všeho. Malé náznak v konverzaci, že možná není všechno tak růžové, jak se zdá. Jsou to volání o pomoc zabalená do každodenních konverzací, maskovaná jako běžné stížnosti na život.
Ti, kteří prošli něčím podobným, tyto signály často rozpoznají. Vidí za slovy, slyší nevyřčené. Ale většina lidí je mine bez povšimnutí, což je paradoxně přesně to, co nás děsí i uklidňuje zároveň. Děsí nás to, protože v hloubi duše toužíme po tom, aby nás někdo zachránil. Uklidňuje nás to, protože nejsme připraveni své démony skutečně ukázat světu.
Je to jako tančit na hraně – snažíme se být dostatečně nenápadní, abychom nikoho nevyděsili, ale zároveň dostatečně viditelní pro ty, kteří by mohli rozumět. Vysíláme své SOS v Morseově abecedě života, ale používáme tak slabé světlo, že ho dokáží zachytit jen ti nejpozornější pozorovatelé.
Občas se přistihnu, jak testuji vody. Řeknu něco temnějšího, něco, co by mohlo naznačit hloubku mého vnitřního boje. Sleduji reakce, hodnotím, kdo by mohl být tím člověkem, který by unesl tíhu mé pravdy. Většinou to končí rychlým ústupem, zamaskovaným vtipem nebo změnou tématu. „To byl jen žert,“ říkám, i když to žert nebyl. A tak pokračuji ve své tiché komunikaci, v tom nekonečném tanci mezi touhou být viděn a strachem z odhalení.
Nejhorší na tom všem je, že čím víc potřebujeme pomoc, tím těžší je o ni požádat. Jako by se naše schopnost komunikovat zmenšovala přímo úměrně s rostoucí potřebou komunikace. V nejtemnějších chvílích, kdy nejvíc potřebujeme natáhnout ruku a říct „pomoc“, se naše hlasy stávají nejslabšími.
A tak pokračujeme v našem tichém volání. Doufáme, že někdo uslyší nevyřčené, přečte mezi řádky, uvidí za maskou. Někdy se to stane – objeví se člověk, který rozumí této tiché řeči, který dokáže číst v náznacích. A v takových momentech cítíme úlevu i strach zároveň – úlevu, že nás někdo konečně vidí, a strach z toho, co to znamená.
Přesto je důležité nepřestat vysílat tyto signály. I když jsou slabé, i když jsou nejisté, jsou mostem mezi naší izolací a možnou pomocí. Jsou připomínkou, že i když nemáme sílu křičet, stále máme hlas. A možná, jen možná, jednoho dne najdeme odvahu nejen vysílat signály, ale skutečně promluvit. Nahlas, jasně a bez strachu říct: „Potřebuji pomoc.“ A možná zjistíme, že to není tak děsivé, jak jsme si mysleli.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
