Článek
Jako nadpis svého článku jsem použil spojení „Střídavé oblačno“, které jsem již použil jako pojmenování své sbírky básní, kterou jsem si ještě jako student sám vydal na vlastní náklady a která obsahuje básně ve dvou blocích reprezentující vždy odvrácené póly nálady a ty básně taky podle toho zní. Ty dvě kapitoly se jmenují Zatmění duše a Slunce v duši.
Mé problémy začaly zřejmě již na základní škole, původ je nejasný. Na střední škole už si zřetelně pamatuji, že jsem měl výkyvy a ty výkyvy už šly víc do hloubky zejména co se týče depresí (ještě upřesním, že mám BAP II. typu, kde převládají deprese a mánie nebo hypománie bývají jen občas). Byly tam i lehčí hypomanické epizody, kdy jsem hýřil více energií, více jsem se bavil s lidmi a společnost jsem také vyhledával více a zároveň v depresi jsem se stranil lidí a chodil si o přestávkách číst knížku na chodbu. Trochu jsem si už tyto výkyvy uvědomoval, ale zdaleka by mě ještě nenapadlo, že jsem nemocný.
Vše se pak rapidně zhoršilo při studiu na vysoké škole. Deprese začaly být hlubší, nic mě nebavilo, chtěl jsem jen ležet v posteli, do školy jsem vyjma povinných cvičení nebo zkoušek nechodil. Měl jsem asi tři takové epizody a pak přišel zásadní zlom – na podzim 2012 přišla má první opravdová mánie – paradoxně ta mi ale hodně pomohla, protože jsem v ní levou zadní zvládnul nejtěžší semestr, což výrazně pomohlo k tomu, abych tu školu pak vůbec aspoň jako bakalář dokončil. Tato mánie trvala asi 6 týdnů a vyznačovala se nadměrnou energií, při učení mi vše naskakovalo do hlavy rychleji než obvykle a nebyl to blud, opravdu jsem měl pak skvělé výsledky. Stačilo mi méně spánku, hodně jsem sportoval atd. Jenže potom následoval strmý sešup do těžké deprese a ta se mě držela asi 4 měsíce a to už si vyžádalo z mé strany reakci. Zhruba uprostřed toho období jsem měl nejhorší stavy v životě, kdy jsem byl i ráno vyděšený, že musím jít někam do školy (a pochopitelně jsem tam nešel). Výsledky v tomto období byly mizerné, ale prošel jsem dál i díky tomu zimnímu semestru (bavíme se o druhém ročníku VŠ).
Cesta na psychiatrii vedla ještě oklikou přes psychologa. Tam mi bylo řečeno, že mé problémy budou nejspíš vyžadovat medikaci, a tak jsem si zašel k obvodnímu lékaři, který mi napsal žádánku a mohl jsem se objednat na psychiatrii. To bylo na jaře 2013. Léky se nějakou dobu nastavovaly, nejprve byl quetiapin, ten mě extrémně tlumil, potom přišel olanzapin, po něm jsem zase hodně přibral (během půl roku jsem měl ze 77 kg přes 100 kg).
Bohužel ani nástup do léčení nezabránil tomu, že výkyvy nadále pokračovaly a v zimě 2014/2015 jsem podstoupil svou první hospitalizaci a následně jsem ukončil magisterské studium, protože jsem měl pocit, že už to nezvládnu dokončit. Nějakou dobu jsem si neúspěšně hledal práci, pak se zadařilo, nicméně dodnes dělám mimo obor. Hospitalizaci jsem podstoupil ještě v létě 2017 kvůli depresi a minulý rok na podzim kvůli mánii.
Na závěr bych se chtěl právě zmínit ještě o období zhruba 2 posledních let. Až na zmíněnou mánii, ke které se ještě dostanu, se většinu času potýkám s takovou mírnou depresí a únavou. Co mě ale skutečně trápí a už jsem to řešil i s doktorem, je jednak problém se soustředěním a přemýšlením (hlavně v práci), kdy mám pocit, že jsem úplně hloupý a ničemu nerozumím, jednak problém s tím, že jsem až extrémně introvertní a zakřiknutý. Já tedy introvert jsem a je pravda, že také krom mánií nejsem moc upovídaný, ale i okolí už si všímá, že někdy nekomunikuju vůbec. Zkrátka jako bych „přestal mluvit“. Nedokážu se připojit ke konverzaci, nemám o čem bych mluvil a na rozdíl od psaného slova jako bych nebyl schopen souvisle o něčem hovořit, vykládat, vyprávět. To mě hodně zasáhlo a podstoupil jsem psychologické vyšetření, na výstup ještě čekám.
Loni v létě jsem prožil svou druhou výraznou manickou epizodu, která se také mimo jiné vyznačovala přehnaným plánováním, přehnaným sdílením svých myšlenek na sociálních sítích, nespavostí a staly se určité věci, které se asi staly jen proto, že jsem byl v takovém stavu. Za některá jednání se dodnes stydím, nicméně jsem rád, že to dopadlo ještě tak, jak to dopadlo. Jednoho dne mi kolegyně v práci sdělila, že si kolektiv myslí, že beru drogy a to pro mne byl už signál jednat. A tak jsem se nechal dobrovolně hospitalizovat a po zaléčení jsem se srovnal a vrátil do práce. Bohužel zakrátko přišla deprese, která se táhla zhruba do května tohoto roku a v průběhu jsem byl jeden měsíc na neschopence.
Dodnes jsem nenašel recept na to, jak si „zpříjemnit“ depresi, ono to logicky nejde, ale pomáhá mi myšlenka, že je to dočasný stav, který přejde a naučil jsem se přizpůsobit svůj režim tak, abych to zvládnul, tedy nevyhledávám tolik společnost, spíš jsem sám nebo s nejbližšími, úplně se vyhýbám akcím, kde je moc lidí (návštěva sportovního utkání, koncerty – ačkoliv tyto aktivity mám jinak rád). Soustředím se jen na to, abych zvládnul práci a základní fungování. Také mi pomáhá pohyb v přírodě, jízda na kole a další sporty (hraji badminton, občas fotbal, florbal) a hudba – hraju na kytaru a mám partu přátel, s nimiž chodím hrát.
Co se týče medikace, tak beru aktuálně Asduter, Lamictal a Elontril. Zaznamenal jsem v posledních týdnech zlepšení nálady, momentálně bych to nazval jako remisi, ačkoliv ten problém, že nemluvím atd, který jsem popsal minule, ten úplně nevymizel. V poslední době jsem se o svou nemoc začal zajímat trochu více, pouštím si podcasty nebo si čtu příběhy na internetu. Přece jen už se léčím dlouho a hlavně s nemocí se potýkám ještě déle a v mém věku jsem začal tak nějak přemýšlet nad tím, co všechno mi vzala a že původní myšlenka, že se budu pár let léčit a úplně se vyléčím a už nebudu chodit na psychiatrii vzala za své a vypadá to na celoživotní léčbu, kterou ale podstoupím radši, než aby se mi vrátily stavy, které již zažívat nechci – ať už manické nebo depresivní. Momentálně jsem ve fázi, kdy doufám, že stabilní nálada vydrží a postupně se u mne díky stabilitě zlepší i problém s nemluvností, sebevědomím a socializací.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
