Článek
Někdy se dívám na své staré fotografie a nepoznávám se v nich. Ta tvář, ty prázdné oči, ta nepřítomnost života – jako bych hleděl na cizího člověka. „Proboha, co se tomu člověku stalo?“ ptám se sám sebe, když listuju albem v období remise. Ale vím přesně, co se stalo. Deprese se stala.
Je to jako černá díra ve vesmíru vaší duše. Postupně pohltí všechno – radost, energii, naději, až nakonec zbyde jen prázdná schránka, která kdysi byla vámi. Každá epizoda je jako nová kapitola v knize, kterou nikdo nechce číst, ale musí. Zanechává po sobě nesmazatelné stopy, jizvy na duši, které se nikdy zcela nezahojí.
„Tak se vzchop!“ říkají ti, kteří nikdy necítili tu tíhu. „Prostě nemysli na špatné věci!“ radí dobře míněně. Ale jak vysvětlíte člověku barvu, když nikdy neviděl? Jak popíšete tu paralyzující bezmoc, kdy i ranní vstávání z postele je jako zdolávání Mount Everestu? Každý pohyb je výzvou, každá myšlenka bojem.
Prošel jsem třemi velkými pády. Každý byl jiný, a přesto stejný. První dva jsou dnes zahaleny milosrdnou mlhou zapomnění. Ale ten třetí… Ten třetí byl jako sestup do Dantova pekla. Každý den byl nekonečným bojem s vlastní myslí, která se stala mým nejhorším nepřítelem.
V těch nejtemnějších chvílích přicházejí myšlenky na únik. Ne proto, že byste chtěli zemřít – ne, chcete jen, aby ta bolest přestala. Přistihnete se, jak plánujete svůj odchod s děsivou precizností. Vybíráte místo, píšete dopisy, organizujete svůj konec s logikou, která je tak zvráceně jasná pouze v temnotě deprese. Les se zdá být lepší volbou než domov – alespoň netraumatizujete své blízké nálezem. Dnes, když o tom píšu, mrazí mě z té chladné racionality šílenství.
Jako když Robin Williams řekl: „Sebevražda je trvalé řešení dočasného problému.“ Ironie osudu chtěla, že i on podlehl té samé temnotě, před kterou varoval. V depresi je budoucnost neviditelná, přítomnost nesnesitelná a minulost plná výčitek.
Deprese není jen „špatná nálada“ nebo „depka“. Je to jako mít zlomenou nohu v duši a snažit se s ní běžet maraton. Každý krok bolí, každý nádech je výzvou. Fyzická bolest se mísí s psychickou v toxickém koktejlu, který otravuje každou minutu existence.
Ale existuje naděje. I v té nejčernější tmě. Léky, terapie, podpora blízkých – jsou to záchranná lana hozená do propasti. Někdy je těžké se jich chytit, ale jsou tam. Vždycky jsou tam.
Píšu tyto řádky jako svědectví. Pro ty, kteří jsou tam venku a bojují svůj vlastní boj. Pro ty, kteří nechápou, ale chtějí porozumět. A hlavně pro ty, kteří si myslí, že jsou sami. Nejste. Ta tma jednou ustoupí, vždycky ustoupí. A i když další epizoda může přijít, každé přežití je důkazem vaší síly.
Protože pravda je taková, že deprese lže. Lže, když vám říká, že nikomu nebudete chybět. Lže, když šeptá, že není cesty ven. Lže, když tvrdí, že jste sami. A největší lež ze všech je, že to nikdy neskončí.
Skončí to. Vždycky to skončí. A vy budete silnější, moudřejší a možná i schopnější pomoci někomu dalšímu, kdo kráčí tou samou cestou stínů. Protože někdy nejsilnější světlo přichází od těch, kteří sami prošli tou největší tmou.
Zdroj: Život na hraně.
