Článek
Jako dítě jsem byla hodně aktivní a měla svou hlavu, prostě ADHD. Ale neměla jsem ji v papírech a nebyla jsem oficiálně diagnostikovaná. Moje mamka je hodně v určitých věcech rázná a kouká na to, jak ona a rodina vypadá v okolí, jelikož bydlíme ve vesnici na kraji středního města v MSK, a velice si chrání svoje soukromí. Někdy je až paranoidní. Táta je alkoholik, někdy až agresivní. Vždy, když přetáhne svoji určitou míru alkoholu v sobě, tak se mu přepne osobnost. Mám o 3,5 roku starší sestru, která v očích našich rodičů vždy byla bezproblémová – premiantka, nevystrkovala růžky a chovala se s úctou k rodičům a poslouchala je na slovo. Já jsem byla úplný opak. Nepřijímala jsem autority, byla jsem drzá a neposlouchala jsem. Rodiče na mě vyzkoušeli vše, co věděli. Od klidně i hodinových přednášek, co jsem udělala opakovaně špatně, až po fyzické tresty. Tyto tresty se střídavě opakovaly nebo byly uděleny naráz. U přednášek jsem se je naučila ignorovat, jenže si toho mamka všimla a později co třetí větu jsem jí musela zopakovat, co řekla. U fyzických trestů tam to bylo různě od tahání za vlasy, klečení na žulových schodech bez opírání se, výprask vařechou – několikrát ji o mě zlomila a výprasky vlastně co bylo po ruce. Nejhorší bylo z těch trestů asi to, že jsem nosila brýle, takže to nebyl výprask okamžitý, ale ještě tam bylo to psychické dusno, kdy mi bylo řečeno, že si mám sundat brýle, takže jsem věděla, co bude následovat.
Od 6. třídy jsem si zažila ve škole šikanu. Od 7. třídy se ta šikana stupňovala. Byl tam jeden kluk, který hodně přilíval síru do ohně. Prošla jsem od urážení sama sebe, mé rodiny až po fyzických napadení, kdy mi podkopávali nohy, když jsem šla ze schodů, a plivání do vlasů, ničení mých věcí a tehdy jsem začala i kouřit, jelikož celá škola (cca 480 lidí na 2. stupni) se obrátila proti mně, a tím pádem jsem mohla být i v jejich blízkosti a byla jsem tu dobu tam tolerována.
V 7. třídě to tak vygradovalo, že mě ten kluk, jak jsme šli ze školy, do mě strčil tak silně a nešikovně, že jsem upadla na silnici těsně před auto. Řidič toho auta těsně zabrzdil přede mnou. Tento incident se nakonec zametl pod koberec a neřešil se dál. Ale od té doby jsem se začala sebepoškozovat a utíkat ze školy a z domu.
Škola se k té šikaně postavila tak, že výchovná poradkyně řekla přede mnou mamce, že za šikanu můžu já a že jsem schizofrenik. Nejsem a nikdy jsem nebyla. Škola také věděla o mých myšlenkách na sebevraždu, kdy mě už několikrát můj třídní učitel stahoval z otevřeného okna, kde jsem seděla na parapetu s nohama venku ve třetím patře. Tohle bylo také školou tutláno a nedostalo se to k mým rodičům.
Mamka na popud okolí a z donucení mi sehnala v centru krizové pomoci v Ostravě psycholožku. Ale jelikož jsem měla pocit, že co jí řeknu, se dostane k mamce, tak jsem si vybírala, co jí řeknu. Skrývala jsem hodně pocity, které cítím doma, a hlavně sebepoškozování a sebevražedné myšlenky. Nakonec v polovině 9. třídy, kdy se stal další incident ve škole, mě na popud psycholožky mamka stáhla ze školy.
V té době jsem hodně trpěla úzkostmi, depresemi a rychlými změnami nálad z extrému do extrému. Bohužel jsem nevěděla, co mi je, a neuměla jsem to pojmenovat.
Na střední škole se šikana objevovala jen nárazově, a hlavně ze začátku, jelikož jsem na střední nastoupila ve stejném městě, tím pádem jsem měla i spolužáky ze základky. Jiná spolužačka z jiného města se mě zastala, a tak to bylo mnohem lepší. Nebyla jsem ale úplně součástí třídního kolektivu. Nebyla jsem zcela na kraji, ale byla jsem z některých akcí a diskusí vyčleňována.
Psychické problémy se stupňovaly, i když v podstatě neměly příčinu. Začala jsem chodit k jednomu učiteli, který si se mnou začal povídat. Tehdy kolovaly narážky, že je psychicky nemocný. Hodně mi pomáhal hlavně tím, že tam byl a poslouchal mě. Nikdy jsem mu, ale naplno neřekla, že se chci zabít.
Na konci čtvrťáku jsem se ve škole předávkovala léky. Při pohovoru v nemocnici s psychiatrem mi mamka nadiktovala, co mám říkat, abych se nedostala na hospitalizaci – nedostala.
Na vysokou školu jsem šla, jelikož jsem měla pocit určitého nátlaku okolí. Zkoušela jsem dvě vysoké a vždy po roce pro nedostatek kreditů vyloučena. Od mamky na talíři jsem to měla cca pět let, než se s tím vyrovnala.
Psychologa a psychiatra jsem si našla ve 20 letech. První dg. byla HPO (Hraniční porucha osobnosti), kdy mi lítaly emoce z extrému do extrému klidně i 10× za den. Jednu dobu jsem byla šťastná a smála se a dělala jsem kraviny a najednou jsem se přepla do depresivního módu, kdy jsem nebyla ničeho schopná a jenom jsem brečela a chtěla se zabít. Také jsem trpěla soc. fobií, agorafibií a sebepoškozováním.
Po třech letech neúspěšné léčby, která mi nepomáhala, jsem utekla ke kamarádovi přes půlku republiky, ale podmínka byla, že si musím najít práci a nesmím se pokusit o sebevraždu, jinak okamžitě letím z bytu. Pokusila jsem se o sebevraždu a on mě vyhodil. Odjela jsem na hotel a tam jsem se o to pokusila znovu a důkladněji. 3 dny v kómatu. Starší sestra, která studovala a pak následně pracovala v Brně, se pohádala s mamkou a vzala si mě pod svá ochranná křídla k sobě.
V Brně jsem si našla psychiatričku, která mě konečně nebrala jako číslo, a psycholožku. Psychiatrička mi poprvé nabídla pokusit se o ID. Hodně jsem tehdy řešila finance, práci (kterou jsem kvůli psychice měnila co 3 měsíce) a střechu nad hlavou. Dostala jsem ID 1. stupně, což jsem se mohla orientovat na jiný trh práce.
V roce 2019 (26 let) jsem náhodou narazila ve FN Brno – Bohunice na DBT (Dialektická behaviorální terapie) program. Nechala jsem se ze začátku i hospitalizovat, pak jsem docházela ambulantně, jelikož jsem se co chvíli hroutila. DBT mi hodně změnilo myšlení a náhled na svět. Hodně mi dala všímavost (mindfulness) a návod, jak pracovat se svými emocemi, jak je regulovat, uvědomit si je co vlastně cítím a jaké emoce to vlastně jsou a nejednat na jejich základě a zapojovat i racionalitu. Po DBT jsem si našla jiného psychologa, který navázal na DBT a pokračoval s rozvíjením těchto dovedností.
Příznaky HPO ustoupily do pozadí, ale do popředí šly příznaky BAP, která mi byla diagnostikována při další hospitalizaci ve Šternberku. Začaly mánie a později i psychotické mánie. Nakonec jsem si uvědomila i sluchové halucinace. Tady jsem s psychologem hlavně rozvíjela všímavost a podchycení změny – deprese, mánie.
V této době jsem hodně začala na téma psychika diskutovat s mamkou. Měla taky potíže se záchvatovým přejídáním. S jejím souhlasem jsem ji zařídila hospitalizaci ve FN Brno – Bohunice na 6 týdnů. Celou dobu, skoro každý den, jsem ji navštěvovala a probírala a vysvětlovala proč a za jakým účelem jsou určité terapie a režim atd. Připomínala jsem ji hlavně, ať je těmto věcem otevřená, což byla. Při její hospitalizaci se setkala tolika příběhy a viděla spolupacienty, pochopila, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná a její stigmatizace zmizela a zlepšily se naše vztahy mezi sebou.
Loni jsem si našla přítele, se kterým bydlím už 3/4 roku. Jak jsme se poznali, hned jsem mu řekla, že mám psychické potíže. Cca po měsíci jsem se k němu nastěhovala, ale v Brně jsem si pořád držela svůj byt.
Razím názor proč chodit s člověkem, když mě nic nedrží tam, kde jsem. Stejně se pozná, jestli nám to bude klapat, až spolu začneme bydlet. Výhoda také byla v tom, že si mohl zažít i mé psychické stavy, jak deprese, mánie i sluchové halucinace a neustálé utlumení z tlumících léků – antipsychotik.
Řekla jsem mu, jestli nebude dávat moje stavy, může se se mnou rozejít, jen ať to řekne mojí sestře, že se se mnou rozchází, a když tak, ať mě nechá hospitalizovat. Hodně mě podporuje a velmi rychle se naučil zaznamenávat změny v mém chování, tónu hlasu atd. a upozorní mě na to a já na to můžu ihned reagovat – nasazení léků, navýšení psychoterapie, vyřešení situace, která mě stresuje. Od listopadu 2023 jsem vysadila všechny léky, jen mám po ruce SOS léky – antipsychotika kvůli mániím a do teď jsem docela stabilní bez větších výkyv nálad. Tím, že jsem dostala v lednu 2024 ID 3. stupně a mám jistoty a jsem bez stresu, se můj zdravotní stav zlepšil.
Při příteli jsem si dokázala nastavit hranice svých možností. Bohužel moje výchova byla taková – zatni zuby a jdi. Nedokážu fungovat jako „normální“ lidé a při každodenních aktivitách musím vynaložit mnohem více energie než „zdraví“ lidé a tím pádem jsem se dostávala do kolečka deprese, mánie a halucinací. Prostě se vykašlat na očekávání druhých a žít si svůj život po svým a dělat maximum co JÁ dokážu a ne jaká je společenská norma.
Už vím, co mi dělá za problémy: Stres – mám velmi malou odolnost vůči stresu, nevyspání, změna režimu, hektické prostředí a hádky.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
