Článek
Trpím bipolární poruchou. Psychické potíže mám již od dětství, ale až v dospělosti se nemoc rozvinula v plné síle. Psychická onemocnění se v naší rodině vyskytla v každé generaci od schizoafektivní poruchy, bipolární poruchy až po panické úzkostné poruchy. Mám milující rodinu a klidné hezké dětství za sebou. Alespoň, co se týče vnějších vlivů. Vždy jsem byla bez příčiny velmi úzkostné dítě. Někdy v 7 letech jsme po cestě autem potkali ošklivou autonehodu, žena měla amputovanou ruku. Tato traumatická událost u mě nejspíš stála za následným rozvojem obsedantně – kompulzivní poruchy. Začaly se mi objevovat vtíravé úzkostné myšlenky, které jsem zaháněla kompulzemi – různými rituály. Například se mi vracela myšlenka, že pokud 3× nezaklepu na dřevo, někdo z rodiny onemocní rakovinou. Musela jsem pod vlivem silné úzkosti tedy neustále klepat na dřevo. Nejdříve 3×, později 3×3, později 3×3×3, až jsem tím denně trávila několik hodin a měla jsem úplně bolavý kloub na prstu. Nebo jsem si kompulzivně několikrát za sebou myla ruce. Někdy až do krve. Nebo jsem „odháněla“ úzkostné myšlenky tím, že musím třicetkrát zamrkat směrem do okna ven. Před rodiči jsem to tajila. Nechtěla jsem, aby věděli, že je jejich milovaný dítě rozbitý.
S příchodem puberty OCD trochu ustoupilo a do popředí se začaly dostávat silné výkyvy nálad, nahoru i dolů, které byly poněkud silnější, než u mých vrstevníků. Depresivní propady trvaly několik hodin až dní a pořád jsem brečela. Pořád a kvůli všemu. Období na střední škole bych charakterizovala jako období chronické mírné deprese. Trpěla jsem silnou únavou a neměla žádnou motivaci do činností. O volných hodinách jsem usínala. Nic mě nebavilo. V té době už to nešlo přehlédnout, tak mi mamka řekla o naší rodinné zátěži a vzala mě k psychiatrovi. Asi v 16 letech jsem začala brát první antidepresiva. Na vyšší odborné škole už jsem věděla, že po větší zátěži přichází deprese, tak jsem si vždy zkoušky naplánovala hned na začátek zkouškového. Tímto způsobem semestr – zkouškové – deprese jsem po třech letech absolvovala, dokonce s červeným diplomem.
Po škole jsem nastoupila do práce v lékárně a v této době už se kromě depresí začaly objevovat i první hypománie, ale ty jsem si ještě dlouho neuvědomovala. V poměrně špatném psychickém stavu jsem po dlouhodobějších konfliktech na pracovišti změnila zaměstnání. Dostala jsem se na vysoce specializované pracoviště, příprava radiofarmak na onkologickém ústavu. Kariérně se mi dařilo. Pracovala jsem na 200 % a v neustálém stresu, práce to byla psychicky extrémně náročná, vstávala jsem v půl 4 ráno, dojížděla 50km daleko. Pak došlo ke dvěma úmrtím v rodině krátce po sobě a všechno si to vybralo svou daň. Dlouhá hypománie, období euforie, zrychleného myšlení, extrémní aktivity, uklízení do večerních hodin, menší potřeba spánku bez pocitu únavy, impulzivní nakupování, snadná vznětlivost, všichni mi připadali pomalí a neschopní a já byla nejlepší, všemu jsem rozuměla, všechno na světě mi dávalo perfektní smysl. A pak se to začalo měnit. Konstantní úzkost. Úplně ze všeho. Najednou jsem se bála jet do práce. Jít nakoupit. Uvařit. Postupně jsem přestala fungovat a začala polehávat. Panické ataky přicházely v klidu, z ničeho nic a několikrát denně. Nedokázala jsem udržet pozornost u běžných věcí každodenního života. Mysl zcela ovládaly výčitky, pocit neschopnosti, beznaděj a absolutní temnota. Strach, že už to tak zůstane napořád. Myšlenky na nežití. Silná bolest a slabost svalů jako při chřipce, ale mnohem horší, nesnesitelná a nekončící. Pocity na zvracení a nechutenství, zhubla jsem během pár týdnů 8 kg. Myšlení i pohyby zpomalené. Tato epizoda byla zatím nejdelší a nejděsivější. Vyřadila mě ze života na 10 měsíců a dostala jsem se z ní celkově až tak za rok a půl. Po téměř roční neschopence jsem se už nemohla vrátit do tak náročné práce. Diagnóza bipolární porucha, panická porucha, OCD. V ještě doznívající depresi jsem nastoupila zpět do běžné lékárny, bohužel opět 50 km daleko od bydliště a to bylo další náročné období. Když jsem se vzdálila od domova, přišla panická ataka, a to většinou už po cestě do práce. Každý den byl extrémně náročný. Po čase, jak už to bývá, opět přišla silnější deprese a neschopenka.
Nyní pracuji na zkrácený úvazek denně a konečně jen kousek od domova. Poprvé jsem se rozhodla kolegům i vedení o své nemoci říct. Jejich reakce byla k mému překvapení vesměs pozitivní. Sice neví, jaké to je, ale akceptují to jako každou jinou nemoc. Přála bych si, aby se už nikdo s duševní nemocí nemusel za své potíže stydět a skrývat se. Poslední roky mívám zhruba 4 epizody za rok. Hypománie trvají pár týdnů, deprese měsíce, pak přichází různě dlouhá období relativní stability. Největší strach mám z další epizody, který se mnou bude společně s nemocí už do konce života.
A co mi pomohlo? V první řadě medikace, kterou je nutné pravidelně brát, v případě blížící se epizody je třeba naučit se rozeznat příznaky, kontaktovat psychiatra a případně nastavit dávkování. Úzkosti jsem se naučila lépe zvládat díky absolvování skoro 15 let kognitivně – behaviorální terapie u psychoterapeuta. Snažím se dobře spát a několik let jsem úplný abstinent. A naše kočky jsou dokonalí terapeuti.
Měla jsem smůlu na geny, ale naopak obrovské štěstí na lidi, které mám kolem sebe. Hlavně můj přítel a rodina jsou neskutečně podporující, v těžkých chvílích mi připomínají, že to zase přejde a já mám důvod vydržet.
Bohužel velké procento neléčených nemocných ukončí život vlastní rukou. Proto jsem se rozhodla také napsat svůj příběh, aby se zvýšilo povědomí o psychických poruchách a aby se lidé, kteří strádají, nebáli vyhledat pomoc. Pokud bych se snažila najít nějaký pozitivní aspekt, pak asi že mám větší soucit se všemi, kdo mají nějaké trápení. A údajně bývají bipoláři více kreativní.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
