Článek
Jak už jsem uvedl v tomto článku, můj první opravdový pád přišel v roce 2015 vlivem velkého stresu a silné psychické zátěže, kterou jsem procházel. Upřímně donedávna jsem nedával žádnou velkou váhu opačným stavům, protože už jako dítě jsem byl mírně depresivní a na spoustu lidí jsem působil spíše jako smutný klaun. Okolí jsem dokázal bavit perfektně, ale sám jsem moc důvodů k radosti neměl. Nevím, čím to bylo, dětství jsem měl totiž hezké. Jsem ze spořádané rodiny, moji rodiče jsou spolu přes 40 let, nikdy jsem doma nezažil žádné velké hádky a celkově si myslím, že jsem si se svými staršími kamarády užil spoustu srandy. Když se ale po změně mé diagnózy na bipolární afektivní poruchu začnu ohlížet zpět do historie, celé to dává velký smysl.
Jako dítě jsem dělal poměrně dost „blbostí“ a za každou cenu jsem se snažil být vtipný – což se myslím celkem i dařilo. V kolektivu jsem byl docela oblíbený a když jsem byl starší, většinou jsem dostával na starost zodpovědné funkce jako předseda třídy a podobně. Manažerské vlohy jsem měl holt už od malička. Zpětně si vybavuji, že to moje „blbnutí“ bylo často docela přehnané a dospělí mě museli často usměrňovat, že už to přeháním. Je možné, že to byl nějaký zárodek dětských hypománií. Nicméně více jsem měl sklony spíše k depresivním náladám, což nemělo žádný významný důvod, prostě to tak bylo.
Další faktor, který ne mě negativně působil, byl stres. Od mala jsem nervák a sebemenší hloupost mě uvádí do silného stresu. Pamatuji si, že míra stresu u mě začala stoupat na střední škole. Nejednou jsem se ráno pozvracel, když jsem jel do školy a celkově jsem se cítil dost nekomfortně. Přitom jsem byl průměrný žák a díky mým fyzickým proporcím jsem se nikdy nesetkal s šikanou. Takže objektivní důvody k takovému stresu nebyly. Dalším velkým stresorem byla moje první velká láska, která nakonec přešla do velice toxického vztahu, takže důvodů k depkám a stresu bylo najednou na rozdávání.
První velká stresující výzva byla maturita. I když jsem byl perfektně připraven, tak jsem měl pocit, že vyskočím z kůže a v té době okolo 19 roku života to se mnou začalo být horší. Maturitu jsem samozřejmě úspěšně složil, nicméně to byl pro mě první opravdu hodně intenzivní a stresující zážitek. Dokonce jsem kvůli tomu chvíli uvažoval, že nepůjdu na vysokou školu, protože tam takové zkoušky budou každý semestr. Nakonec jsem to ale nevzdal a další dvě extrémně psychicky náročné výzvy v podobě bakalářských a magisterských státnic byly brzy přede mnou. Vzpomínám si poměrně živě na to, když jsem měl den před magisterskými státnicemi, chodil jsem po zahradě a snažil jsem si opakovat poslední státnicové otázky a téma mé diplomové práce. Krve by se ve mně nedořezali a já už byl v takovém extrémním stavu, že jsem si nemohl vybavit ani to, o čem moje diplomka je. Prostě šílené.
Tím, že jsem zdolal tuto velkou misi, tak jsem si mohl trochu odpočinout a nastoupil plně do pracovního procesu ve firmě, ve které jsem už během studií pracoval. Jenže když se opět ohlédnu na okolnosti v té době, asi přišla má první menší hypománie. Rok po dokončení studií jsem doslova utekl od svojí přítelkyně a začal si velice vášnivý románek se svou kolegyní. To období bylo plné vzrušujících zážitků, plně jsem se oddával tehdejšímu zamilování, došlo na stěhování s kolegyní a vše se zdálo být dokonalé. Tady začíná příběh tak trochu jako z telenovely, protože po pár měsících se to v práci začalo hodně vyhrocovat, projekty přibývaly a díky dost alibistickému přístupu vedení a neférovému jednání jsem se dostal do stavu, že už jsem v té firmě nechtěl být. Do toho byl v té době hospitalizován jeden člen naší početné rodiny a vše se to na mě podepsalo tak, že jsem upadl do první hluboké deprese. Ze dne na den jsem ukončil vztah s kolegyní, donutil ji ať si sbalí věci a vrátí se domů. Na hned jsem ukončil nájem a vrátil se k rodičům, protože jsem najednou cítil šílenou potřebu být u rodiny. Najednou jsem měl pocit, že jsem to celé strašně pokazil a dost jsem se začal hledat, byl jsem totiž úplně ztracený. Když jsem se svěřil se svými pocity rodině, okamžitě jsem zamířil k psychiatričce a tady začala moje cesta neposlušného pacienta. Současně jsem změnil práci, protože už jsem v takovém toxickém prostředí nedokázal dál být. Za nějaký čas jsem se srovnal, ale zase jsem se přehoupl do opačného pólu. Najednou jsem měl zase pocit že dokážu vše co si umanu a taky že jsem tak konal. Do pár týdnů byla kolegyně zpět (nechápu jak jsem to dokázal, ale když jsem takto nabuzený tak bych ukecal i mrtvého vstát) a začal se řešit nový nájem. V té době mi řekla zajímavou věc, že jsem intenzivní. Ano to je přesně ono, tak se dá vystihnou můj stav hypománie – intenzivní ve všech směrech. Opět jsme si společně užívali život a velkou lásku, ale po pár měsících jsem to udělal znovu. Opět jsem ji vyhnal a brzy na to jsem se vrátil k původní přítelkyni, s kterou jsme dnes dohromady 12 let. Nedokážu pochopit co jsem to prováděl za psí kusy, ale bylo to prostě tak. Asi mi nějakým způsobem dělají problém některé změny, nebo nevím.
Po tom všem trvalo poměrně dlouho období klidu, v práci jsem byl spokojený, koupil jsem byt a začal spořádaně žít. Klasicky to ale netrvalo věčně a v roce 2019 přišel další pád, který byl způsoben opět asi stresem v práci. Už toho bylo na mě dost, nedokázal jsem odpočívat a opět jsem na svého šéfa začal nahlížet jako na toxického idiota. Zavčas jsem stihl odejít do jiné firmy, než se mi rozjela větší deprese, ale to jsem netušil, že v nové práci to nebude vůbec takové, jaké jsem si představoval a proto jsem ještě ve zkušební době musel skončit. Toto mě dorazilo, protože jsem se najednou ocitl na pracovním úřadě s hypotékou na krku a statusem fluktuantského juniora. To co přišlo potom jsem měl hodně dlouho jako nejhorší životní zkušenost. V té době jsem svůj životopis rozeslal téměř 200krát a absolvoval desítky pohovorů. Vzhledem k tomu, že jsem byl v depresivní epizodě, tak jsem nemohl působit vůbec dobře a to se odrazilo na mé úspěšnosti. Po třech měsících hledání práce přišel jeden úspěšný pokus. Nastoupil jsem do malé firmy, zcela mimo svůj původní obor a protože jsem byl stále v poměrně hluboké depresi tak se se mnou po necelém měsíci rozloučili. V ten okamžik jsem myslel, že je to můj konec, že jsem nezaměstnatelný. Naštěstí mě asi dva dny po mém vyhazovu vzal k sobě bývalý šéf a já se díky tomu vrátil do oboru. Jenže důvody proč jsem firmu předtím opustil nepominuly, šéfa jsem nemohl vystát a po necelém roce jsem musel odejít, naštěstí do firmy se kterou jsem měl bohaté zkušenosti a to mě z deprese dostalo. Následovalo poměrně dlouhé období remise a zdálo se, že je již vše ok.
V létě 2022 jsem se rozhodl firmu opustit, ne z důvodu, že bych tam nemohl vydržet, ale byl tam bohužel jeden stresor, který jsem nemohl vystát, takže jsme se přátelsky rozešli a já jim externě více jak rok vypomáhal s čím bylo potřeba. Pak začala moje první větší hypomanická epizoda spojená s novou prací jak jsem se už rozepsal zde a následný tvrdý pád, ze kterého jsem se nedávno vyhrabal.
Článek vyšel také na webu Život na hraně.
