Článek
Sebevražda je jedno z největších tabu naší společnosti. Lidé o ní mluví šeptem, nebo ji raději ignorují. A když už na ni dojde řeč, často se ozve jednoduchý verdikt: „To je zbabělost.“ Ale je to skutečně tak?
Pokusím se tento článek napsat tak, aby otevřel oči těm, kteří nikdy nezažili psychickou bolest na hranici únosnosti, a zároveň podal pomocnou ruku těm, kteří se v těchto slovech možná poznají.
Sebevražda se často označuje jako sobecké rozhodnutí. Lidé říkají: „Jak to mohl udělat rodině? Přátelům? Proč nemyslel na ty, co zůstali?“ Ano, sebevražda způsobuje obrovskou bolest těm, kteří zůstanou. Ale v hlavě člověka, který se k ní uchýlí, se realita neřídí běžnou logikou.
Když člověk zvažuje tento krok, není to o tom, že chce ublížit svému okolí. Není to ani o tom, že by nechtěl žít. Je to o tom, že už nevidí jinou cestu. Mozek mu opakuje jedno jediné: „Takhle už to dál nejde.“ A tohle přesvědčení je tak hluboké, že žádné logické argumenty nepomáhají.
Slyšeli jste někdy o tunelovém vidění? To je přesně ono. Člověk v depresivní epizodě vidí svět skrz úzký tunel. A ten tunel nemá východ. Nebo alespoň on ho nevidí. A když nevidíte žádné východisko, nevnímáte možnost, že by zítra mohlo být líp.
Sebevražda jako „zbabělost“? Jak by to mohla být zbabělost, když to vyžaduje neskutečnou odvahu? Není to paradox? Lidé, kteří o sobě tvrdí, že by „to nikdy neudělali“, často neberou v úvahu, že když člověk spadne do hluboké deprese, nefunguje jako zdravý člověk.
Tady je realita: Žádný člověk se nechce zabít jen tak z rozmaru. Neprobudí se jedno ráno a neřekne si: „Dnes se mi nechce žít.“ Ne, tohle rozhodnutí je výsledkem dlouhého a neviditelného boje. Je to výsledek měsíců nebo let tichého utrpení, kdy člověk doslova den co den bojuje sám se sebou. A někdy je ten boj tak vyčerpávající, že prostě dojdou síly.
Představte si, že nesete těžký batoh. Každý den do něj někdo přihodí další kámen. Zpočátku to zvládáte. Ale pak přijde den, kdy je kámen příliš těžký. A vy padnete.
Je zbabělé vzdát se, když už člověk necítí nic jiného než bolest?
Místo odsuzování bychom měli raději začít klást správné otázky: Co ho dohnalo až sem? Proč se cítil tak sám? Co jsme mohli udělat jinak?
Proč společnost tolik stigmatizuje duševní onemocnění, ale pak se diví, že lidé nedokážou požádat o pomoc? Proč když někdo řekne „mám rakovinu“, nabídneme mu podporu, ale když někdo řekne „mám těžkou depresi“, dostane jen radu „vzpamatuj se“?
Tady je ten největší paradox: sebevražda není sobectví. Sobectví je zavírat oči před tím, že duševní nemoc může být stejně smrtelná jako tělesná.
Sebevražda je finální rozhodnutí. Nevratné. A právě proto je tak nebezpečné, když se lidé cítí zahnáni do kouta. Když se cítí jako přítěž. Když mají pocit, že nikdo nepochopí jejich bolest.
Ale pravda je taková, že cesty zpět existují. Stačí, když někdo natáhne ruku. Stačí, když přestaneme soudit a začneme naslouchat. Stačí, když se místo „proč si to udělal?“ začneme ptát „co tě přivedlo až sem a jak ti můžu pomoci?“
Každý, kdo se někdy cítil na hraně, si zaslouží vědět jednu věc: Tvoje bolest není navždy. Možná ji dnes nevidíš, ale cesta existuje. A nejsi na ní sám.
Jak to vidíte vy? Myslíte si, že je správné označovat sebevraždu jako zbabělost, nebo je to mnohem složitější? Sdílejte svůj názor, možná právě vaše slova někomu pomohou.
Více na: Život na hraně
