Článek
Představte si, že si zlomíte nohu. Okamžitě vás odvezou do nemocnice, lékaři vám nasadí sádru, dostanete prášky proti bolesti a přísný režim odpočinku. Nikdo po vás nebude chtít, abyste s nohou v sádře běhali maraton, nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty, když zůstanete doma a nebudete schopni fungovat. Všichni chápou, že tělo potřebuje čas na zotavení.
Teď si představte, že místo zlomené nohy máte depresi. Jste vyčerpaní, vaše mysl je zahalená mlhou, cítíte tíhu, která vás táhne k zemi. Každý den je boj, i ty nejjednodušší úkoly se zdají být nepřekonatelnou překážkou. Ale když si řeknete o pomoc, reakce je často jiná. „Vzchop se, to má každý.“ „To je jen v hlavě, prostě se snaž víc.“ „Na co si pořád stěžuješ?“
Když má někdo chřipku, dostane se mu pochopení. Lidé mu popřejí brzké uzdravení, doporučí klid na lůžku a horký čaj. Ale když řeknete, že se necítíte dobře kvůli úzkosti nebo depresi, reakce bývají chladnější. „To se jen vyhýbáš práci.“ „Vypadáš normálně, tak to nemůže být tak hrozné.“
A to je ten problém – psychické nemoci nejsou vidět. Kdyby se na depresi dalo ukázat prstem stejně jako na zlomenou kost, kdyby úzkost měla otoky a horečku, možná by se lidé chovali jinak.
Když člověk trpí fyzickou nemocí, je považován za pacienta, který potřebuje péči. Když trpí psychickou nemocí, je často považován za slabého, líného nebo přehnaně citlivého. Když má někdo rakovinu, neřeknete mu: „To si jen namlouváš.“ Ale když někdo bojuje s depresí, slýchá to neustále.
Pamatuju si chvíle, kdy jsem byl naprosto vyčerpaný a nemohl se přimět vstát z postele. Nešlo o lenost. Byl jsem v té posteli uvězněný stejně jako někdo, kdo má vysokou horečku a nemůže se hnout. Ale místo pochopení přišlo nepochopení. Jak vysvětlit, že je někdy těžší vyjít z domu než uběhnout kilometr?
Psychické nemoci bolí. Jsou stejně paralyzující jako fyzické. Někdy dokonce víc, protože se k nim přidává stud, pocit viny a tlak společnosti, která očekává, že budete „normálně fungovat“.
Ale jak by se změnil svět, kdybychom začali brát psychické potíže stejně vážně jako ty fyzické? Kdyby si lidé uvědomili, že někdy se člověk nezavře doma proto, že nechce jít ven, ale protože jeho mysl už nemůže dál? Kdyby pochopili, že úzkost není jen nervozita a deprese není jen smutek?
Nemusíme si lámat nohy, abychom byli bráni vážně. Stačí začít vnímat, že duše může být stejně zranitelná jako tělo. A že i ona potřebuje čas na zotavení.
Více na: Život na hraně
