Článek
Už od dětství mi bylo občas vyčítáno, že s ničím nepomohu. „Proč něco neuděláš?“ nebo „Všechno za tebe musíme dělat my!“ – tyhle poznámky občas zazněly, i když jsem nebyl vyloženě problémový. Pravda je, že jsem nikdy nebyl ten člověk, který by se sám od sebe pouštěl do věcí. Čekal jsem, až mi někdo řekne, co mám dělat. Často mi chyběla motivace, ne proto, že bych byl líný, ale protože jsem uvnitř necítil tu sílu se do čehokoliv pustit. Když se mě něco vysloveně netýkalo nebo jsem si nebyl jistý, že to zvládnu, raději jsem neudělal nic.
Tento vzorec se mnou šel dál. Spával jsem dlouho, někdy až do oběda, a bylo mi to občas vyčítáno. Měl jsem dojem, že se ode mě očekává, že budu produktivní, že budu mít energii jako ostatní. Jenže ta energie mi chyběla. Ne proto, že bych byl pohodlný, ale protože můj mozek nefungoval stejně jako mozek zdravých lidí. A co bylo zvláštní – jediné období, kdy se to změnilo, byla mánie.
V mánii se všechno obrátilo naruby. Najednou jsem byl ten, kdo dělal všechno a hned. Bez vyzvání, bez zaváhání. Byl jsem první, kdo se do všeho hrnul, a neexistovala žádná překážka. Ale tato energie nebyla zdravá, byla to přehnaná aktivita, která mě nakonec stejně dovedla k vyčerpání. A pak jsem zase spadl do letargie.
Lidé si často pletou duševní vyčerpání s leností. Pokud člověk nevstane ráno plný energie a s motivací jít něco dělat, automaticky se mu přisoudí nálepka líného. Jenže nemoc je něco jiného. Není to neochota, není to nedostatek snahy. Je to pocit, že vám chybí i ta nejzákladnější síla na běžné věci. Je to jako chtít běžet maraton, ale mít přitom nohy z olova.
Tohle chápou jen ti, kteří si tím prošli. Lidé, kteří nikdy nezažili vyčerpání spojené s depresí nebo jiným duševním onemocněním, mají často tendenci říkat: „Musíš se jen přemoci. Začni něco dělat a ono se to poddá.“ Ale tak to nefunguje. Když mozek neprodukuje dostatek energie, žádná síla vůle ho k tomu nedonutí.
Přesto se dá s tímto stavem pracovat. Učím se rozlišovat mezi momenty, kdy opravdu potřebuji odpočinek, a momenty, kdy mě nemoc nutí stagnovat. Snažím se dělat malé kroky, i když se mi do nich nechce. A co je nejdůležitější – přestal jsem se nenávidět za to, že někdy prostě nemůžu.
A tak bych chtěl říct jednu věc každému, kdo se někdy cítil stejně. Nejsi líný. Nejsi slabý. Jen máš jiný boj než ostatní. A ten boj si zaslouží pochopení.
Více na: Život na hraně
