Článek
Do Litoměřic, kam měl při svém volebním turné premiér dorazit, to máme kousek. Na rovinu přiznám, že jsme velcí odpůrci vládních stran, takže náš transparent vyjadřoval přesně to, co si myslíme: „Kudy chodil, tudy lhal, Fiala se jmenoval!“
Cestou od auta jsme potkali poměrně známou (v našich kruzích negativně) novinářku z Respektu Ivanu Svobodovou. Musím ji pochválit - měla krásně upravené vlasy a konečně jí to slušelo. Jak spatřila náš transparent, hned se k nám hrnula, představila se a ptala se, jak to lhaní pana Fialy myslíme. Byli jsme připraveni: „Pamatujete dobu kovidu? Před volbami nám tato nynější vláda slibovala, že uzná protilátky po nemoci a zruší očkovací teror. A po volbách? Vůbec to nedodrželi a kdybychom nevyšli do ulic, očkovali by dodnes.“ Paní Svobodová zvedla obočí: „Takže jste odpůrci očkování?“ Zavrtěli jsme hlavou: „Kdepak, očkování uznáváme, a i na kovid, ať se očkuje, kdo chce a kolikrát chce. Ale ne, že to budou lidem nutit!“ Novinářka potřásla souhlasně hlavou a řekla, že ona na třetí tečku taky nešla.
Pokračovala jsem ve výčtu premiérových lží: „A pamatujete, jak před volbami křičeli, že kovid byl Babišem a spol zneužit k rozkrádání při zajišťování roušek a testů? Měli čtyři roky, aby to vyšetřili a viníky potrestali. Slyšela jste o nějakém vyšetřování nebo aspoň snaze? Nic neudělali a na Babiše vytáhli zas to trapný čapí hnízdo!“ Na to jen smutně pokrčila rameny. „Ty Fialovy řeči o nezvedání daní a zeštíhlování státu už ani nechceme zmiňovat. Za odpornou lež považujeme to jeho „jsme ve válce“. Nikdy jsme nebyli a nechápeme jeho nevysvětlitelnou servilitu k Ukrajině, která není naším sousedem, neměli jsme s ní žádné smlouvy, není členem ani EU ani NATO, a přesto do ní tato vláda leje NAŠE peníze jak do bezedné jámy!“ To už se novinářce nelíbilo a štítivě se odtáhla. No bodejť - hned nás zařadila do šuplíku „proruští“.
Přišli jsme na náměstí chvíli před příjezdem hosta. U pódia postávalo dost lidí - odhad nemám valný, tak do stovky. Převažovali dosti staří a nebo naopak hodně mladí. Příznivci měli na hlavách zelené kloboučky a popíjeli darovanou vodu se zelenou nálepkou Jedeme spolu. Opodál za příznivci se rozptýleně drželi „neoznačení“ a další dvojice s negativním transparentem.
Stoupli jsme si hned za zeleňáky a klidně stáli. Asi tak deset vteřin. Zeleňáci se začali otáčet, staří se kabonili, mládež se pochechtávala. Tu se k nám rozběhl malý stařík. Rozhořčeně se celý klepal a křičel: „Vypadněte! Okamžitě vypadněte, nebo vás nechám vyvést!“ Zavrtěli jsme hlavami. „Nikam nepůjdeme. Vklidu jsme přišli Fialovi sdělit, co si o něm myslíme, což je naše právo i povinnost. Nikomu nepřekážíme a nikoho nenapadáme!“ Dědek se rozklepal ještě víc, až jsem dostala obavy o jeho zdraví. Stále křičel ať vypadneme, až jsem ho nevybíravě poslala kamsi. Ostatní ho pak raději odvedli.
„Boj s dezoláty“ převzala drobná stará paní. „Co vám vadí? Cožpak se nemáte dobře? Koukejte, jak jste vypapaná, vám asi nic nechybí!“ Dotazy na to, zda se nemáme dobře, pršely z mnoha směrů. „Jak jsem vypapaná, do toho je vám ho…, a dobře se máme. Ale bez této vlády bychom na tom byli mnohem líp!“, udeřila jsem v odpověď. „Helejte, buďte slušná, my slušní jsme! A jak líp?“, zajímala se paní i okolí. „No třeba tak, že bychom měli mnohem levnější elektřinu i plyn a za tisícovku bychom si z obchodu odnesly dvě plné tašky a ne jednu igelitku, jako teď.“ Na to nějak neměli co odpovědět. Tak jsem jim ještě zopakovala fakta, která jsem už předtím uvedla novinářce Svobodové. Ani tady moc neodporovali. Jen stará dáma se nedala. Obrátila oči na mého bratra a hrdě řekla: „Jsem učitelka. A co jste dokázal vy?“ Bratr nechápal. „Jak dokázal? Mám řádnou rodinu, 40 let pracuju v průmyslu, co jako mám dokazovat?“ Paní učitelka zmateně zamrkala a znovu prohlásila, že je učitelka. „No a já jsem technik v průmyslu. Je to problém?“
Celou dobu si nás fotili novináři i zeleňáci, do rozhovoru se pustil i povědomě vypadající muž. Mám dojem, že to byl známý šéfredaktor známého týdeníku. Takovou snůšku demagogie jsem ještě od nikoho nezažila. „Odkud to víte? Řekněte zdroj!“ prskal neustále. Marně jsem se ho ptala, zda si zapisuje každé vysílání v televizi nebo v rádiu, zda si píše odkazy na vše, co ho zaujme na internetu. Nevěřil mi ani, když jsem mu řekla, že máme nový, zateplený dům a jak se nám pětinásobně zvedla cena za elektřinu. Můžete pak s takovým tvorem něco řešit?
Dalším argumentem všech těch demagogů bylo: „Co vám vadí? Za komoušů by vás zavřeli, ale teď si tu stojíte a nadáváte na vládu!“ Opáčila jsem: „Zatím tu stojíme, ale brzy můžeme sedět. Cožpak nevíte, co lidí bylo obžalováno za názor?“ Samozřejmě následovalo: „Jmenujte nějaké!“ A když jsem řekla, že jména si nezapisuju a cožpak nečtou noviny, jen se vysmívali. „Učitelka Bednářová“, vzpomněla jsem si. „Ta schvalovala ruskou agresi“, lhal onen povědomý šéfredaktor jako když tiskne a ostatní to jméno ani neznali.
Konečně se dostavil náš „světový lídr“. A začal - jak jinak by mohl ten válečný strašák taky začít - slovy o tom, jak Polsko napadly ruské drony. A nasadil u toho tak tragický výraz, že by si člověk hned běžel koupit urnu. Jak může odpovědný politik tvrdit, co se stalo, když to není ještě vůbec jasné ani odborníkům? Nota bene, když se v obdobné situaci před dvěma lety s „ruskými raketami“ tak blamoval! Hned jsme to s bratrem řekli pěkně nahlas. „No jó, zastánci Putina!“ začalo se odevšad ozývat.
Rozproudila se debata o válce na Ukrajině. Té se spíše zúčastnili náctiletí. Kamarádka jim vyprávěla, že na Ukrajině byla třikrát s batohem, ne s cestovkou, viděla mnohé a snažila se jim svůj zážitek předat. Poslouchali, ale na vše říkali: „To nemůže být pravda! To jste četla na Parlamentních listech!“ Ty děti neměly žádné znalosti, nevěděly ani o té ukrajinské raketě, co dopadla před dvěma lety do Převorova, neznaly vůbec události na Ukrajině staré 14 let. Jen jim někdo do hlav zasadil tyto mantry: Parlamentní listy jsou lživé médium (i když evidentně tyhle noviny neznají a nikdy je neviděly), Rusové znásilňují a kradou a brzy nás napadnou a co dělá pan Fiala je skvělé. Jo, a ještě říkali, že Mexiko leží na Kubě a s Ukrajinou máme společnou hranici. Chtělo se mi nad nimi plakat.
Bylo toho vyřčeno mnohem víc, popsala bych dvojnásobek plochy. Jediné, v čem s námi někteří souhlasili, byl fakt, že vláda i údajně Babišem okradení a zasednutí podnikatelé neudělali nic, aby se ty nepravosti vyšetřily a potrestaly. Přiznávám, že mi v těch marných diskusích uklouzlo často ostré a neslušné slovo. To byla voda na zeleňáků mlýn: „No - vidíte, jak jste sprostí a hrubí! To my jsme ti správní a slušní! A hodnotoví!“ A běželi podat ruku hodnotovému premiérovi. Slyšela jsem dokonce některé staré dámy, jak po tomto úkonu okouzleně volají: teď už tu ruku nikomu jinému nepodám a nebudu si ji umývat!
V závěru se mě jeden starší muž zeptal, zda nám není trapné obtěžovat na mítinku protihráčů. A jak by nám bylo, kdyby oni obtěžovali na našem mítinku. „Ale vždyť vy to děláte neustále“, odpověděl mu bratr. A já tady dodávám: my jsme možná neslušní, hrubí a sprostí - a možná proto, že jsme celé čtyři roky neměli zastání. Ale nikdo z nás nepraštil vládního lídra holí, nikdo z nás nestřílel na politické rivaly, nikdo z nás nepřijel na mítink odpůrců na motorkách a netúroval tak, aby řečníci nebyli slyšet. Mimochodem, vy slušní a hodnotoví - tohle udělali naposledy estébáci na Palachově pohřbu - aby nebyly slyšet projevy nepřijatelné pro věrchušku. Máte věru hezký vzor! A konečně - to vaši zástupci v europarlamentu NEPOVSTALI k uctění zavražděného amerického novináře Kirka!
