Článek
Pro upřesnění uvádím, že jsme se pohybovali na jihozápadě - Málaga, Cordoba, Granada, Ronda, takže popisuji zážitky odtamtud.
V první řadě - očekávaný jižanský nepořádek se nekonal. Všude čisto, zahlédnout na zemi papír nebo nedopalek bylo vzácné. Z vlaků i autobusů jsem zahlédla jen asi dvě malé černé skládky a jednu pneumatiku u dálnice. Dva zchátralé opuštěné domy u silnice, na které jsme narazili, byly prázdné, prosté jakékoli přítomnosti bezdomovců či feťáků.
Nevím, zda jsou Španělé tak čistotní, ale protože jsou tu tisíce turistů různého ražení, tím to asi nebude. Patrně se tam hodně uklízí v noci a možná i hodně pokutuje.
K dalšímu mému údivu jezdili místní do práce dost brzo ráno a vraceli se později odpoledne. Jako u nás. Žádné italské „do školy na 10. a ze školy ve 12“. I siesta v obchodech byla později - tak od 16 do 17.30. A v obchůdcích pro turisty ani siestu nepraktikovali.
Toalety byly všude zdarma - v informačním středisku, na památkách, na nádražích. Na pláži jsem je nezkoušela, takže tam nevím, ale protože sprchy byly na plážích zdarma, tak možná i WC.
Španělé jsou hrdí a španělštinu rozhodně neválcuje žádný cizí jazyk - nápisy jsou v domácím jazyce, na památkách ještě v angličtině a občas v němčině. Nápis toiletes nebo WC však uvidíte vzácně - používají vlastní název, který si zrovna nevybavuji a z kterého byste význam nevytušili. Rovněž symbol panáčka a panenky najdete úplně jinde, a to na výtahu. Záchod symbolizuje jakýsi náčrtek přístřešku (jako šibenice bez šikmého trámku) a pod ním panáček.
Velké přechody vybavené světelnou signalizací byly doplněny ukazatelem času, který vám zbývá než skočí červená. A na tu se na přechod vydávali jedinci jen zřídka. Ve většině panovala disciplína.
Nádraží i pamětihodnosti byly uzpůsobeny pro tělesně postižené mnohem lépe než u nás. K jejich obsluze byl všude připraven zvláštní personál. Taxíky jezdily všude, byly levné a taxikáři poctiví.
Ale abych jen nechválila, našly se i záporné stránky. Španělská hrdost se při navlečení uniformy pracovníka státu měnila v ješitnou nadutost úřednických pidinapoleonů. Ve spojení úporné snahy vše automatizovat a zároveň nakrmit úřednického Šimla docházelo k poněkud kuriózním situacím. Místo kukaní s biletáři stály u památek automaty na vstupenky. A u nich stáli dřívější biletáři, nyní pomocníci pro obsluhu automatů. Vědomi si své „důležitosti“ však dělali pěkné zmatky, ba obstrukce, takže se všude vinuly dlouhé fronty.
Celkově se mi ale ve Španělsku moc líbilo. Tak snad brzy na shledanou.
