Článek
Balada o očích supermarket prodavákových
(jeffrylebowski)
I.
Utichly továrny, utichly ulice,
svátek je… usnuly i hvězdy okolo Měsíce,
a z města celého, v pozdní ty hodiny,
nezavřel očí svých jenom market jediný,
dvéří sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed vozíků, polic, regálů, člověk se tyčí,
prodaváků deset své svaly týmově propletlo,
aby se ruce, oči jim změnily, v úsměv a ve světlo.
II.
"Antonie, prodavači supermarketový,
do regálu přilož, ať obaly jsou zfejsovaný!"
III.
Antonie dnes, jak před lety dvaceti pěti,
za dlouhou šňůru otvírá, dle předpisu studený sklad,
pokyny rázné ztad syčí a letí,
mrazivý dech a ze slečny žena snad.
Antonie rukama, jež nad ledovec ztuhly,
přikládá plnou krabici zboží,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za zbožím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích mysli… neurony, nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny,
v radostná světla se rozsvěcují.
IV.
„Soudruzi a soudružky, dělníci supermarketoví,
divného muže vám mám.
Když se mu do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měla před lety.
Když prý šel se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly.“
V.
Smějí se soudruzi, soudružky, Antonie s nimi,
a uprostřed noci s vozíky elektrickými,
na své muže si vzpomenou, sic na chvíli,
kteří tak často si dětinsky myslili,
že dívka, žena na svět přišla, by jim patřila.
VI.
Nikoliv však, je Majitelova…
či Manažerova?
VII.
A Antonie zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen starší šňůrou, otvírá opět mrazivý sklad, zas a zas.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu… a pravdivou věc přec.
Antonie očí květ v prachu zboží kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť žena vždy očima širokýma,
se rozjet chce nad zemí a být mezi nima…
a jako Majitel_slunce a Manažer_měsíc z obou stran,
s prameny lásky a s úkoly vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonie, prodavák mozolnatý,
poznala těch dvacet pět roků u klece a u palety,
v nichž oči jí krájel plamenný manažer, vedoucí muž,
i poznala, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičela nesmírně nad nocí, nad markety všemi:
VIII.
"Soudruzi a soudružky, dělníci supermarketoví,
blbá jsem, či jen nevidím!?"
IX.
Sběhli se soudruzi, soudružky,
přestrašení celí,
dvěma nocemi,
domů ji odváděly.
Propili všichni dva dny až do rána!
Na prahu jedné noci
žena u mísy sténá,
na prahu druhé noci,
zas hospoda je otevřená.
X.
"Antonie,
ženo má, jediná,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se milovala
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
čtečkou i POKLADnou?
Proč žena tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a ta druhá umírá?"
XI.
Neslyší… slepejš, - do tmy se propadá… hluchá,
a tma ji objímá a tma ji opřádá,
raněné srdce už z hrudi jí odchází,
hledat si ve světě vedlejší pracovní úvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa - to jsou vedoucího oči,
to jsou oči, jež celému marketu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a vždy prodávaly,
to jsi ty, prodavači, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
XII.
Dělník je jebatelný*, (*viz google i wiký)
práce je živá,
Antonie umírá, co jiného zbývá,
závodní rozhlas na prodejně zpívá:
* jebat - přeneseně, šikanovat, buzerovat
XIII.
"Muži můj - muži můj,
neplač!
Času máš, směn dosti,
tak nekvač*!
Docházku podepiš a vypadni domů, se vyspat… odkvač!"
* kvačit - spěchat, kvapit, ubíhat
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
ROZBOR BÁSNĚ:
*kradák - Vladimír Menšík - Jořka Pyřk zvaný Kradák, Všichni dobří rodáci, 1968
(vztaženo k presumpci, že všichni přítomní kradou - prodavák*)
I. sloka pojednává o práci v marketu v noci a o svátcích a o typicky červených dveřích objektu supermarketu.
II. sloka pojednává o druhu práce a cíli pracovního zařazení - Antonie je vyváženě - žena, na rozdíl od topiče
III. sloka pojednává o projevující se devastaci psychické i fyzické při dlouhodobém působení nepříznivých pracovních podmínek, při dlouhodobém úvazku a marné člověka touhy, že se něco změní k lepšímu a snad proto i vytrvalému optimismu zaměstnanců - poté, když se smíří s neúprosnou realitou - že nikoliv
IV. sloka pojednává o problémech manželského a partnerského soužití zaměstnanců marketu
V. sloka pojednává o tvrdosti, zákeřnosti a zlomyslnosti, pohrdání „slabšími muži“ - zaměstnankyněmi marketu - raději jsou v noci ve špatně osvětleném, nevytopeném, špinavém skladu a marketu a věnují se fyzicky i psychicky namáhavé činnosti, než by harmonicky trávily večer a noc se svými partnery - podávaly jim pivo a něco k snědku k televizi, něco málo vypraly, umyly nádobí anebo uklízely… prostě sobci, no!!!
sobkyně!!!!
VI. sloka pojednává o všech zaměstnancích jako soukromém majetku nejvyšších manažerů a jejich moci nad nimi i přes mezinárodní vzdálenost ředitelství firmy
VII. sloka pojednává o výlučném postavení těchto manažerů a o podivném vztahu a následkům, kterým jsou ženy vystaveny… a vyváženě, s ohledem na 4%, mnohdy i muži
VIII. sloka pojednává o velké nevědomosti v otázkách práva pracovního, občanského i trestního, ale i obyčejné lidské naivity a snaze, vymlouvat se na neznalost a špatnou paměť (mee too)
IX. sloka pojednává o celkem častém a rozšířeném používání ticha, tepla, nápojů, tišení bolesti a transportu, 5T, jako prostředku pro kompenzaci traumatizujících zkušeností v práci, i životě mimo ni
X. sloka pojednává o vlídnosti, obětavosti a péči žen a o jejich mnohdy až neuvěřitelně širokých srdcích
XI. sloka pojednává opět o tentokrát již zdravotních následcích zátěže ze sloky V., mnohdy i trvalých, počínaje zkolabováním uprostřed služby, až po ty nejtěžší, o nutnosti mít více pracovních poměrů a snahách „za každou cenu“ vyhovět a zalíbit se vedoucím a managementu
XII. sloka pojednává o nevyhnutelnosti a nezměnitelnosti osudu dělníků, jejich údělu nedožití se důchodu a odlidštěného reagování firmy a kolegů při „vyřazení“ pro slabost a neschopnost pokračovat "v boji"… totiž pracovním úsilí
XIII. sloka pojednává o nemožnosti se „zastavit a spočinout v klidu“ i ve chvílích nejtěžších a extrémnímu tlaku na „vlastnictví celého zaměstnance“ - včetně jeho času nejen pracovního, ale i ve chvílích volna „na jídlo a odpočinek“, atd., apod.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
snaha byla současně s volbou nového tématu o minimalizaci výhradně profesních i personálních témat (bez potřeby vysvětlivek) a maximálně zůstat věrný předloze, a taky, aby trochu byla legrace… ale ne zas moc… přece jenom je to balada…, viz originál:
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Balada o očích topičových (Těžká hodina)
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"
Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly.“
Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.
A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:
"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"
Sběhli se soudruzi
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená.
"Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"
Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!
