Článek
Participace na sdíleném bohatství
Většina z nás ten pocit zná. Sedíte večer nad složenkami, díváte se na oficiální zprávy o tom, jak inflace klesla na dvě procenta, a pak jdete do obchodu a máte pocit, že jste v úplně jiné realitě. Vždy probíhá stejný rituál: tripartita slavně vyjedná zvýšení platů nebo důchodů o pár stovek, operátoři strategické infrastruktury (voda, energie) okamžitě oznámí „nutné permanentní zdražování, protože ti ostatní už (opět) začali“, a vaše občanské účetní saldo je zase v minusu.
Dlouho jsem ten mžikový pocit bezmoci nosil v hlavě. Proč se stát neustále chová jako alibistický přihlížející? Proč správa věcí veřejných žongluje ústavními termíny, ale v reálu chrání jen ty nejsilnější?
Pak mi to došlo. Uvědomil jsem si, že problém není v tom, že by nebyly zdroje. Problém je v tom, jak definujeme vlastnictví a jak se necháváme opíjet falešnými pojmy.
Schwabův podvod jménem „Sdílení“
Světový prediktor Klaus Schwab a jeho World Economic Forum (WEF) přišli s heslem, které má definovat rok 2030: „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní.“
Tento narativ se tváří jako ekologická a moderní „ekonomika sdílení“ (Product-as-a-Service). Ve skutečnosti je to však neofeudální past. Schwabův model neříká, že vlastnictví zmizí. Říká pouze, že se přesune. Vy nebudete vlastnit dům, auto ani pračku. Všechno strategické bohatství planety, od vody po infrastrukturu, budou vlastnit globální technologické a finanční monopoly. Vy budete jen věčným podnájemníkem, který celý svůj život a veškerý svůj příjem utratí za trvalé „předplatné na život“. Pokud nebudete poslušní, korporace vás jednoduše vypne od servisu.
To je globalizace shora. Centralizovaná, digitální klec, která z občana dělá pasivního prosebníka.
Naše odpověď: Participace na bohatství (Utopia 2.0)
Když se můj mlhavý nápad přetavil do uceleného konceptu, který pracovně nazývám Utopia 2.0 a zakotvil v programu Lex občan, zjistil jsem, že řešení je přesným opakem Schwabova diktátu.
My neodmítáme globalizaci jako celoplanetární spolupráci. My odmítáme její parazitickou formu. Rozdíl mezi Schwabovým „sdílením“ a naší „participací“ je v tom, kdo drží klíče od domu.
V našem modelu se uplatňuje jednoduchá trojčlenka, která staví na hlavu dosavadní privatizační dogmata:
- Stát (Lid) je primárním a nezpochybnitelným majitelem strategických zdrojů (voda, půda, lesy, energetické sítě).
- Provozovatel (Firma) je pouze sekundárním článkem – dočasným správcem.
- Občan je suverénním akcionářem, nikoliv bezmocným zákazníkem.
Namísto toho, aby stát prodal potrubí nebo elektrárny zahraničnímu fondu a pak bezmocně přihlížel maržím, zavádíme princip periodické nájemní smlouvy (např. na 1 rok). Soukromá firma si infrastrukturu od lidu pouze pronajímá. A cena tohoto nájmu se nepočítá z účetního zisku (který nadnárodní kolosy umí kreativně optimalizovat do daňových rájů), ale jako přímá poměrná část z hrubých tržeb.
Pokud operátor maximalizuje zisk a permanentně zdražuje, autoregulační koeficient mu automaticky zvedne nájemné, které odteče zpět do státní kasy. Rozežranost rádoby podnikatelů tyjících z veřejných penězovodů je tak uhašena v zárodku.
Každý pozemšťan akcionářem
Myšlenková geneze mě dovedla až k paralele s „péčí řádného hospodáře“. Proč dnes lidé házejí odpadky na zem a drancují přírodu? Protože vlastnictví planety bylo zmonetizováno a zprivatizováno úzkou elitou. Zbytek lidstva je v pozici pouhých podnájemníků. A podnájemník se k cizímu bytu nikdy nechová s takovou láskou jako majitel.
Vize Utopia 2.0 proto vizualizuje, definuje princip, kde každý občan dostává do kolébky své osobní portfolio akcií společného bohatství země a planety, tj. „nepodmíněný příjem“.
- Schwabův model: Korporace vlastní vše, vy platíte za všechno nájem. Výsledkem je vaše záporné saldo a totální závislost.
- Náš model (Lex občan): Vy vlastníte podíl na společném bohatství, korporace platí nájem vám (skrze stát) za to, že ho smí provozovat. Výsledkem je vaše kladné Občanské účetní saldo a (téměř) absolutní svoboda.
Tím se celá debata posouvá od naivního levicového snění k pravicovému, nekompromisnímu vymáhání „dluhu“ a ochraně rodinného stříbra. Stát přestává být mocenským aparátem, který nás šikanuje paragrafy, a mění se v předvídatelný, bezpečný a tichý servis. Nejlepší způsob, jak uklidit odpad, je totiž zajistit, aby vůbec nevznikl – protože hospodář neničí to, z čeho mu plyne jeho vlastní životní přebytek a tím i prosperita - jak ta osobní, tak i celospolečenská.
Je to malý krok v naší mysli, ale obrovský skok pro osvobození lidstva z pasti permanentního dluhu.
Tento text je postaven jako myšlenkový most – vede čtenáře od osobní frustrace přes odhalení Schwabova podvodu až k našemu matematicko-právnímu řešení participace.
UTOPIA 2.0 je popisem místa, které existovat může a dokonce i musí, pokud má lidstvo přežít vlastní technologický rozvoj a vymanit se z pasti permanentního dluhu a celoplanetární chudoby.
Vše se dá řešit pozitivně a úspěšně, pokud člověk není, nezůstane sám – všechno jde, když se chce… kdo chce, nalézá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
planeta zaslíbená
(příprava textu a fragment knihy žánru see-fi - sociálně ekonomicko etická fikce, antidystopické politické romaneto)
pokračování…
Lex občan a E.A.R. - ekonomická amnestie reciproční , reprivatizace kupónové privatizace a stát jako rodina
