Za to (vše) jsme bojovali

Vstanou noví bojovníci, disidenti
(z připravované knihy „Partyzáni mezi námi (najdete nás na každém kilometru)“, kapitola o odboji Lanďáka, Ferdinanda aVaňka)


ukázka:

Existoval Ježíš?… a proč musel zemřít student Šmíd?
Za nás, za lid, za všechny… a kam zmizelo přes noc jeho tělo, ze studené dlažby chodníku?
(o dětství v rodině prostého tesaře a švadleny, panny - bilaterálně dělnický původ)

….. je chladná a lezavá, temná a sychravá listopadová noc…
zkrátka časy, kdy vše bylo chlupatým ke zdi – a jak všichni víme, historie se opakuje…
(to jen kvůlivá atmosféře)
teď už to můžu beze strachu prozradit - zároveň již´89 předlistopadová

Vzduchem se nese dusot těžkých bagančat a naftalínový odér (rovněž těžký, ten odér) těžkých CHLUPATÝCH..

"kopřiváků"…

Oděvu přiděleného státem - těm nejlepším z nás - ochráncům (k)lidu pro naši_vaši práci.

Zrychleně dýcháme po předešlém úprku před zátahem. Choulíme se těsně přimknuti k sobě a zároveň k oprýskané fasádě, ke zdi, místně příslušným OPBH (ne)udržovaného domu, v hlubokém předklonu.

To proto, aby se vysrážená vlhkost našeho dechu z široce rozšířených a k třídnímu boji
odhodlaných chřípí, dostala okapovým svodem vzhůru na střechu a my tak nebyli předčasně a potupně prozrazeni vznikajícím parním sloupem vysráženého dechu. (Fyzika, trojný bod).

Horečnatě se v tmavé noci domlouváme dohodnutými posunky co bude dál a zároveň si kontrolujeme zásobníky.

Každému z nás zbývá jediný…

… poslední plakát…

… a ten, jak jsme se zavázali společným slibem, si necháváme pro sebe.

Až bude nejhůře… víme jak… a jsme odhodláni ho použít.

Vzduchem se ozve suché přidušené „prásk“ a já cítím, jak se mi po břichu začíná rozlévat teplo.
Prsty, které vsunuji pod látku, nahmátnou hustou lepkavou tekutinu.

Mám dojem, že omdlím.

Jako člověk postavený před hotovou věc - a tudíž bez možnosti rozhodnout se - či takzvané SVOBODNÉ VOLBY…instinktivně, jako lapené zvíře, vytahuji potřísněnou ruku z pod oděvu a zhluboka přičichám.
…………………...........
Ferdinandovi, (narozen, bytem, zaměstnání - viz foto), zasvítí ze tmy pod knírem zuby a v přátelském šklebu mi spiklenecky uštědří lehký štulec:

„Mhmm…domnívám se... že ti jenom prrrdlo, mhmm, Lanďáku, víčko vod plechovky s lepidlem, kamarrráde starrrej.“

(konec ukázky)

vlna za vlnou, duna za dunou…

Kdo se chce smát, přijď do Unie,
kdo se chce smát a vesel být…
Rádi tě vidíme, mezi sebe přijmeme,
vždyť ty jsi taky nááááš kamaráááád!

Jako vlna za vlnou, duna za dunou… písek z pouště,
vá(a)lí se migranti Evropou - v převeliké spoustě.

Nehněvej se, Evropane, z té škody a spouště,
solidárně pobídni je, pro dávky, ty tlouště.
Vádí se prý jen zavodňuje za období deště,
Nezbude, než říct ostatním, houšť a více - ještě.

Tiskovky vlád v masmédiích… a záblesky fleše,
papež myje hnát poutníkův, v lavoru a vkleče,
proslýchá se, že hlad mají, lítost v nás to křeše,
dýchá to až atmosférou seriálu MASHe.

Ovšem politická klasa - ta to narůžovo líče,
…
Toto asi už nespraví cinknutí(ý)* - zvuk klíče.

*)
obojetné i/y se píše v případě oprávněného podezření ze spáchaného šméčka,
(šméčko – když je něco cinknuté, něco jako v tomto případě, "hrát na obě strany"…)

Na dotaz, kdo (takhle po letech), v onom listopadu, vlastně „tu NAŠÍ VELKOU ŘÍJNOVOU REVOLUCI“ vyhrál - můžeme s uspokojením a se šibalským úsměvem odpovědět, že opravdu, ale opravdu - NAŠI.

Budeme totiž mít pravdu ve všech třech možných situacích
- naši_vaši vyhráli,
- naši_vaši prohráli
- a naši_vaši uhráli po pěkném, divácky vděčném zápase - plichtu, ta by asi možná i byla nejblíž realitě.

Ještě mě napadá kontumační prohra
- jakože jedna STRANA… vlastně vůbec nenastoupila - a přesto vyhrála, a od té doby vlastně neprohrála…

… a asi ani neprohraje, nikdy? Stejně ani sama nikdy neodstoupí.

A proč by taky měla? Vždyť je nejlepší ze všech… stejně, jako „ta naše písnička čechijská“ (Čechie - jako nový název?!?)