Článek
Roku 1968 se narodil Chris McCandless. Jeho rodina na tom byla po finanční stránce velmi dobře, a tak chlapci nic nechybělo. Kromě jediného - přírody a pocitu svobody. Od útlého mládí rád četl klasickou literaturu, nejraději měl třeba Tolstého nebo Jacka Londona. Obdivoval jejich schopnost popisovat krásy přírody a možná právě to v něm probudilo touhu po dobrodružství.
Již v době, kdy studoval na univerzitě, získal k moderní civilizaci odpor. Měl za to, že svět je plný přetvářky, honby za penězi a klamu. Byl si naprosto jistý, že to není nic pro něj a nechtěl se toho nadále účastnit. Nikdo z jeho blízkých si ale nevšiml, že se v jeho postojích něco změnilo.
V roce 1990 odpromoval a jeho otec pro něj připravil velkolepý večírek na lodi. Chtěl syna náležitě odměnit za úspěšné studium, a tak pro něj koupil luxusní auto a připravil částku 24 tisíc dolarů, kterou mu hodlal věnovat.
Chris byl se svým nomádským způsobem života dokonale šťastný.
Po večírku daroval majetek charitě a vypařil se
Během vydařeného mejdanu nejspíš nikdo nepostřehl, že se Chris příliš nebaví a myšlenkami je někde úplně jinde. Docházet to jeho rodině začalo teprve ve chvíli, kdy od oslavy uplynulo již několik dní a mladý muž stále nebyl k zastižení. Když už to trvalo příliš dlouho, začali mít rodiče obavy a vydali se k synovi domů. Jejich nepříjemné tušení se potvrdilo.
Chris se ze svého bytu odstěhoval, nevzal si s sebou prakticky nic a dokonce veškeré peníze od otce věnoval na charitu. Jeho telefon byl nedostupný a rodina neměla nejmenší tušení, kam se mladík vypařil.
Toto radikální řešení udělalo Chrise, který si začal říkat Alexander Supertramp, velmi šťastným. Cestoval napříč Spojenými státy nejprve vlastním starým autem. Když definitivně dosloužilo, pokračoval v cestě pěšky nebo stopem. Chvílemi se jen tak toulal, jindy se na čas někde usadil a například vypomáhal na farmě.
Za svou práci si nechtěl brát žádné peníze. Úplně mu stačilo, pokud dostal najíst a měl kde složit hlavu. S mnohými lidmi, které během své cesty potkal, se spřátelil. Když opět vyrazil dál, posílal jim pohlednice z nejrůznějších koutů světa.
Zatoužil po absolutním splynutí s přírodou
O dva roky později se na jaře rozhodl, že jeho život je stále ještě příliš pohodlný a civilizovaný. Došel k přesvědčení, že skutečně šťastným ho udělá pouze absolutní splynutí s přírodou. Proto si opatřil nejnutnější vybavení a vydal se na Aljašku do divočiny.
Útočiště našel ve starém opuštěném autobusu, který se bůh ví proč ocitl uprostřed lesů. Během svého pobytu si Chris vedl detailní deník, ve kterém popisoval jak své zážitky, tak všechno, o čem zrovna přemýšlel.
Zpočátku se zdálo, že mu nový způsob života zcela vyhovuje. Užíval si sběr lesních plodů, lov drobného zvířectva i výpravy do okolí. To se ale brzy mělo změnit. Postupně se zhoršovalo počasí a jeho zásoby potravin se tenčily. Zápisky byly o poznání méně optimistické. Stále byl ale odhodlaný zůstat a věřil, že si se všemi těžkostmi poradí.
Moment, kdy se mohl ještě bezpečně vrátit blíž k civilizaci, ale bohužel zmeškal. Prudké deště zvedly hladinu řeky a zaplavily všechny cesty, kterými se Chris mohl evakuovat. Zůstal tak zcela odříznutý, bez jídla a kontaktu se světem. Jeho poslední zápisky se tak nesou v duchu naprostého zoufalství. Chris si uvědomoval, že už není cesty zpět, jeho vyhlídky jsou chmurné a kromě toho ho postupně začínaly sužovat nejrůznější zdravotní potíže.
Smutnou příčinu smrti odhalil Chrisův deník
Další zápisky se začaly stávat čím dál zmatenějšími, pravděpodobně proto, že Chris s velmi podlomeným zdravím začal blouznit. „Extrémní slabost. Špatná nádoba a semena. Velké problémy se jenom zvednout. Hladovění. Velké nebezpečí,“ zapsal si například v červenci roku 1992, tedy několik týdnů před tím, než zemřel.
Teprve v březnu následujícího roku objevila skupina turistů Chrisovo na kost vyzáblé tělo. V době smrti vážil přibližně třicet kilogramů. Nedaleko jeho těla se našel také jeho deník. „Nádherné borůvky. Měl jsem šťastný život a děkuji za něj Bohu. Nashledanou a ať vám Bůh žehná,“ zněla jeho úplně poslední slova.
O tom, jak přesně Christopher zemřel, se hodně spekulovalo. Oficiální verze říká, že zkrátka vyhladověl k smrti, některé teorie se opírají o jeho poznámky, které hovoří o jakýchsi špatných semenech. Je možné, že se v zoufalství pokoušel konzumovat divoce rostoucí byliny a nedopatřením tak snědl nějakou, která způsobila otravu.
Na motivy Chrisova neuvěřitelného příběhu napsal později horolezec a spisovatel John Krakauer knihu Útěk do divočiny, která posloužila jako námět pro scénář stejnojmenného filmu.
Zdroje:
