Článek
Jestli něco Přemyslovi z českého královského rodu nechybělo, bylo to sebevědomí a ambice. Mladý kralevic, který později přijal jméno Otakar, už během života svého otce Václava I. usiloval o moc.
Poté, co zemřel jeho starší bratr Vladislav a truchlící, stárnoucí král se uchýlil do ústraní, vedl princ povstání a nechal se dokonce prohlásit za „mladšího krále.“ S otcem nakonec uzavřeli smír, což Přemyslovcům umožnilo zaměřit se na expanzi do rakouských zemí, kde nedávno vymřela tamní dynastie Babenberků.
Ambiciózní princ a král
Aby upevnil svůj nárok na bohaté podalpské země proti soupeřům z Bavorska i Uher, pojal osmnáctiletý Přemysl za manželku jejich poslední dědičku Markétu Babenberskou. Překážkou mu očividně nebyl ani věkový rozdíl, protože nevěstě bylo v době sňatku přes padesát let.
Manželé spolu ale dle všeho udržovali korektní, přátelské vztahy a manželství vydrželo přes deset let. Teprve když papež odmítl uznat nároky Přemyslova nemanželského syna Mikuláše Opavského na český trůn, došlo k smírné odluce. Novou manželkou se Přemyslovi stala mladá Kunhuta Uherská, původem z ukrajinské Haliče.
Ze získaných rakouských zemí, kde vládl pevnou rukou, a z brzy zděděného Českého království učinil Přemysl zázemí pro své další výboje. Využil toho, že římskými císaři byli v té době šlechtici, kteří byli buď slabí, nebo neměli na panování v Říši zájem, a postupně pomocí síly i nátlaku obsadil Kraňsko, Korutany i Chebsko. Válčil s Uherským královstvím a pokoušel se získat vliv i v polském Slezsku.
Jeho územní průbojnost se projevovala i při vládě v Čechách, kde v srdci držav různých šlechticů zakládal nové hrady i města. Přemyslovi tak za svou existenci vděčí Písek, České Budějovice nebo Ústí nad Labem, ale i Bezděz či Špilberk. Český král si ale svým nesmlouvavým přístupem vytvořil řadu nepřátel, což se mu mělo stát osudným.
První Přemyslova manželka Markéta byla starší o více než tři dekády.
Nástup Habsburské hrozby
Po smrti císaře Richarda z Cornwallu sílil tlak papežské kurie i německé šlechty, aby v čele Svaté říše římské stanul konečně silný, rozhodný panovník. Jako jeden z kandidátů byl zvažován právě Přemysl Otakar, ten ale zrovna válčil v Uhrách a dění v říši nevěnoval dostatečnou pozornost.
Novým vladařem tak byl nakonec zvolen hrabě Rudolf Habsburský, jehož državy ležely především na území dnešního Švýcarska. Nový říšský král dal velmi rychle najevo, že hodlá být silným a energickým panovníkem, který říši po celá desetiletí chyběl.
Své postavení se Rudolf rozhodl upevnit právě útokem na Přemysla Otakara, který celá desetiletí z bezvládí v říši těžil. Vyzval českého krále, aby se před něj dostavil a složil mu hold jako svému novému pánovi. Zároveň požadoval, aby se vzdal všech svých zemí kromě Českého království, protože je získal protiprávně.
To si Přemysl nehodlal nechat líbit a začal sbírat v Čechách vojsko. Rudolf ale nečekal a spolu se svými spojenci vpadl do rakouských zemí jako první. Právě v tu chvíli se proti Přemyslovi obrátil jeho nemilosrdný způsob vlády.
Rakouští šlechtici i měšťané, jejichž poslušnost si český král často vynucoval drakonickými tresty nebo držením rukojmí, se nenechali dlouho pobízet Rudolfovými sliby a rychle přecházeli na jeho stranu. Vyháněli Přemyslovy české místodržící a otevírali brány bez boje.
Když Přemysl konečně vytáhl na pomoc obležené Vídni, která mu jako jedna z mála zachovala věrnost, povstali proti němu domácí šlechtici v čele s mocným jihočeským rodem Vítkovců. Král si uvědomil, že nemůže vést válku se vzbouřenci v zádech, a brzy proto přistoupil na potupný mír. Musel se vzdát vlády ve všech rakouských zemích, ze kterých Rudolf Habsburský vytvořil zázemí pro svůj rod, který je měl držet po dlouhá následující staletí.
Za Přemysla Otakara II. poprvé sahala moc českých králů až k moři. Nemělo to ale vydržet dlouho.
Osudová bitva
Bylo ale jasné, že ani jedna ze stran se nehodlá míru držet dlouho. Přemysl jen těžce nesl ztrátu říše, kterou celý život budoval. A Rudolf nadále držel ochranou ruku nad odbojnými Vítkovci, kteří se snažili zabránit průniku královské moci do svého rozlehlého jihočeského dominia. Na podzim 1277 došla Přemyslovi trpělivost a na neposlušné šlechtice udeřil.
Severočeský magnát Boreš z Rýzmburka padl králi do zajetí a byl záhy popraven. Následně král udeřil na jihu proti Vítkovcům, takže jejich ambiciózní vůdce, krumlovský pán Záviš z Falkenštejna, musel uprchnout do vyhnanství. V králově pádu tak už nehrál významnější roli, přestože ho z toho pověsti vzniklé v následujících letech často osočovaly.
Na jaře 1278 shromáždil Přemysl Otakar úctyhodné vojsko, se kterým chtěl vpadnout do Rakous. Vypadalo to totiž, že Habsburkova vláda se tu hroutí a zemi zachvátilo povstání, kterého chtěl král využít. České vojsko se ale místo rozhodného úderu zdrželo obléháním pohraničních pevnostních měst Drozdovice a Láva. Rudolf tak mohl své relativně malé vojsko spojit se svým novým spojencem, uherským králem Bélou.
Navzdory matoucímu názvu se Moravské pole, kde se obě vojska střetla, nenachází na Moravě. Jedná se o široký, rovinatý pás, který se vine Rakouskem na sever od Dunaje až k české hranici. Je to ideální krajina pro boj jezdectva, což zdánlivě nahrávalo Přemyslovi. V jeho vojsku bojovalo výrazně více obrněných rytířů než na té Rudolfově. Ten měl ale v záloze proslulé uherské jízdní lučišníky, kteří mohli nepřítele zasypat šípy a zmizet dřív, než se zmohl na odpor. Právě zde se možná zrodil obraz Přemysla jako rytíře, který bojuje čestně a přímým útokem, zatímco Rudolf získal pověst úskočného a lstivého protivníka.
Když se totiž obě vojska střetla, dlouho se štěstí přiklánělo na stranu Čechů. Náhle ale českému vojsku vpadla do boku malá skupina rakouských a uherských vojáků, kteří měli dle některých kronikářů dokonce křičet: „Utíkají! Utíkají!“ Přemyslovy přívržence zachvátil zmatek a začali se obracet na útěk, aniž by do boje zasáhl poslední voj. V paměti mnohých tak bitvu nevyhrál chytrý nepřítelův trik, ale zbabělost českých šlechticů, kteří měli z bitvy utéct.
Uherský král podává německému císaři ruku po vyhrané bitvě.
Sám král, když pochopil, že bitva je prohraná a spolu s ní je ztraceno i jeho celoživotní dílo, rozhodl se s hrstkou věrných hrdinsky zemřít a vrhl se do místa nejlítějších bojů. Co se dělo poté, historikové dodnes přesně neví, protože záznamy v kronikách se rozcházejí.
Dle těch méně pravděpodobných svědectví zemřel Přemysl Otakar při osobním souboji s uherským králem či snad se samotným Rudolfem Habsburským. Dle jiných ho v bitvě vyzval jistý rytíř, jehož bratra měl Přemysl při své vládě v Rakousku poslat na smrt. Další příběhy mluví o chudých pěšácích, kteří neznámého jezdce strhli z koně a zabili, aby ho mohli okrást o drahocennou zbroj, možná i oni chovali proti českému králi osobní zášť.
Jako nejpravděpodobnější se ale dnes historikům jeví, že král ve skutečnosti bitvu přežil. Když ale byl nahý odváděn s provazem na krku z bojiště, byl krvežíznivými rakouskými bojovníky chladnokrevně zavražděn.
Tak jako tak, když na svátek svatého Rufa zapadalo nad Moravským polem slunce, bylo české vojsko rozprášené a jeho dříve mocný král ležel mrtvý na zemi s tělem pokrytým smrtelnými ranami.
Rudolf Habsburský nechal mrtvolu svého soka vystavit veřejně ve Vídni a teprve na jaře dalšího roku vrátil ostatky královně vdově Kunhutě, která je nechala pohřbít ve Znojmě. České země, kterým místo nezletiletého prince Václava měl vládnout poručník Ota Braniborský, upadly do chaosu a vnitřních bojů, které měly trvat po mnoho let. Z ambicí krále, který si nechával říkat železný a zlatý, tak zbyla jen krev a prach.
Zdroje:
