Článek
Téměř každý historický film má něco, čemu se říká „středověký filtr“. Barvy jsou tlumené, zašedlé a čím špinavěji scény vypadají, tím větší má divák pocit autenticity. Není divu, že by většina lidí v takové době nechtěla nejen žít, ale ani ji navštívit pomocí stroje času.
Ve skutečnosti to ale s osobní hygienou nebylo tak strašné, jak si často představujeme. Navzdory všeobecnému přesvědčení se o sebe naši předkové starali a nikdo nechtěl zapáchat. Je pravda, že možnosti středověkého člověka byly oproti těm dnešním v mnohém omezené, ale lidé si i přesto našli způsoby, jak vypadat alespoň trochu k světu.
Že se péči o své oblečení a tělo věnovali urození lidé, není ještě tolik překvapivé. O hygienu se ale zajímal i prostý lid a měl k tomu možná ještě lepší důvody než šlechta. Pokud totiž člověk pracoval třeba na poli nebo se zvířaty, bylo potřeba, aby se po práci umyl. S lékařskou péčí to totiž tak slavné nebylo, a tak byla hygiena jednou z mála možností, jak snížit pravděpodobnost fatálního onemocnění.
Mísa na mytí rukou byla na každém jídelním stole
Základem bylo pochopitelně mytí rukou. Obvykle si lidé na kamnech nebo ohni ohřáli vodu, kterou poté přelili do mísy a nechali vychladnout na příjemnou teplotu. Někdy v ní také povařili aromatické byliny, jako třeba heřmánek nebo šalvěj. Tato mísa byla obyčejně umístěna na stole a sloužila k opláchnutí rukou před jídlem. Stejně tak si ale ruce lidé myli po práci, než šli spát nebo když dorazili domů po delší cestě.
Jak to bylo s koupáním? Traduje se, že se lidé zkrátka nekoupali a pokud ano, tak pouze výjimečně a navíc v koupací košili. Ve skutečnosti to ale bylo trochu jinak. Pochopitelně bychom v domech těch nejchudších, ale ani většiny boháčů nenašli klasické koupelny. Dřevěná káď vyložená plátnem se obvykle přenesla tam, kde jí zrovna bylo potřeba. Většinou to byla hlavní obytná místnost, protože se v ní topilo.
Pro zachování soukromí se kolem pověsil závěs. Než šel středověký člověk do lázně, pochopitelně se svlékl do naha. Aby se ale jeho stav nestal příliš nedůstojným, pokaždé si zároveň nechal pokrývku hlavy. Voda se ohřívala a ten, kdo si to mohl dovolit, do ní nalil vonný olej. Ti ostatní si museli vystačit s bylinkami.
Kdo si nemohl dovolit lázeň ani káď, musel vzít za vděk koupelí v řece.
Veřejné lázně byly církvi trnem v oku
Majetnější měšťané mohli využít také veřejných lázní, ve kterých se o ně postaral lazebník. Tyto instituce ale nebyly příliš oblíbené v očích církve, protože se v nich poměrně často více či méně otevřeně provozovala také prostituce.
Kdo si nemohl dovolit ani lázně, ani dřevěnou káď, musel si vystačit s malým škopkem nebo se umýt v řece. Naopak ti nejurozenější někdy měli své vlastní soukromé lázně přímo ve svém sídle.
Co se týká nepříjemného zápachu, nejspíš vás překvapí, že i středověký člověk znal deodorant. Používal se buď nálev z bobkového listu a yzopu, případně přípravek vyrobený ze šalvěje. Věřilo se také, že některé byliny mohou zastavit pocení, pokud si z nich připravíte čaj. Jak moc byly tyto postupy účinné, je ale pochopitelně diskutabilní.
Středověkého mýdla byste se nejspíš ani nedotkli
Pro čištění uší se používala speciální kovová nebo dřevěná tyčinka. Ta měla na jedné straně miniaturní lžičku a na straně druhé zase špičatý konec. Používali ji již Vikingové a dochovaly se některé kousky také z tudorovské Anglie. Užší strana se navíc využívala k čištění špíny za nehty. Svým způsobem se tento nástroj příliš neliší od dnešních ekologických tyčinek na čištění uší, které můžete po omytí použít znovu.
Navzdory rozšířeným představám nebylo v „dobách temna“ příliš neobvyklé ani mýdlo, které je lidstvu známé již od starověku. Vyrábělo se většinou z loje, popela a hovězího tuku. Není tak těžké si představit, že na pohled nevypadaly mýdlové měkké placky příliš vábně. Tvrdé mýdlo, jaké známe i dnes, se objevilo ve 12. století a dostalo se do Evropy z Blízkého východu.
Zdroje:
