Článek
Skončit v sovětském gulagu rozhodně nebylo něco, po čem by člověk nějak toužil, a to ještě velmi mírně řečeno. Nejen, že v lágru byli vězni denně vystaveni nadměrnému množství těžké práce, hněvu přísných dozorců a nevyhovujícím podmínkám. O důstojném stravování si mohli nechat leda tak zdát.
Aby pracující lidé vůbec mohli podat uspokojivé výkony v zaměstnání, je pochopitelné, že se musí dobře najíst. O tom ale v gulagu nemohla být ani řeč. Nešlo zdaleka jen o množství nebo kvalitu jídla. Samostatnou kapitolou byl také způsob, jakým se zde vůbec stolovalo. Některé zvyklosti z pracovních táborů proto šokují i ty nejotrlejší jedince.
Psi dozorců se najedli lépe než vězni
Podle historika Ivana Patera z univerzity ve Lvově bylo množství jídla, které měli vězni na den k dispozici, přímo žalostné. Každý dostal 600 gramů ječného chleba té nejhorší jakosti, dále 150 gramů sušené zeleniny, 15 gramů tuku, 20 gramů cukru a 120 gramů ječných cereálií.
Kromě toho měli třikrát týdně nárok na 20 gramů masa a čtyřikrát týdně dostávali také 60 gramů solené ryby. Vodu a sůl měli k dispozici neomezeně. Kalorický obsah denního jídla vězňů tak činil přibližně 1200 kcal. To odpovídá doporučené denní dávce pro pětileté dítě, které není téměř vůbec fyzicky aktivní, rozhodně ne těžce pracujícímu dospělému člověku.
Pro porovnání Ivan Pater doplnil, že strážní psi, kteří se v gulazích nacházeli, dostávali na den mnohem více jídla, než samotní vězni. Šlo o 500 gramů hovězího nebo vepřového masa, 400 gramů obilovin, 100 gramů mouky, 250 gramů brambor, 250 gramů zelí a také 400 gramů chleba.
Kuchaři dávali některým lepší porce
V gulagu se obvykle nacházela kuchyň, kde se vařilo ve velkých železných kotlích na zabudovaných do cihelných pecí. Stoly se pak nacházely v jídelně, která vězňům sloužila také jako jakási společenská místnost. Jídlo se obvykle podávalo dvakrát denně, a to ráno a večer. Přes den vězni jedli venku na společných pracích, pokud tedy vůbec měli k dispozici nějaké jídlo.
Když už se jedly vařené pokrmy, tím základním prakticky ve všech táborech byla řídká polévka zvaná balanda. „V gulagu Igarka bylo jídlo hrozné. Vařili sóju, která je těžká a padá na dno kotle. Kuchař věděl, jak ji servírovat. Pro běžné vězně nabíral shora, aby dostali jen vodu. Pokud přišli pro příděl třeba pracovníci z pošty, šicí dílny, lázně nebo ošetřovny, pak nabíral zespodu,“ popsal poměry bývalý vězeň Alexandr Snovský.
Ke snídani se podle historika Patera někdy připravovala ječná kaše, které ovšem vězni dostali jen po dně misky. Když měli štěstí, mohli v ní narazit na kousek masa, stávalo se to ale pouze zřídka.
Přes den se vězni stravovali venku během práce, pokud vůbec měli co jíst.
Jedlo se ze špinavého nádobí nebo dokonce ze země
Hlad byl součástí dobře promyšleného plánu, jak vězně co nejvíce psychicky i fyzicky vydeptat. Nejen, že jídlo nebylo dobré a bylo ho málo, ale záměrně se také často servírovalo velmi nedůstojně. Běžné bylo jíst ze špinavého nádobí. Pokud se někdo dozorcům nelíbil, stávalo se, že mu jeho porce přistála rovnou na špinavé podlaze, odkud ji poté dotyčný nešťastník musel spořádat.
U stolu v jídelně se také nikdo nesměl zdržovat déle než pět minut. Poté bylo nutné, aby uvolnil místo osazenstvu z dalších kasáren, kteří se měli dostavit k jídlu. V důsledku toho se každý snažil spořádat co nejvíce potravin v co nejkratším čase, což jeho již tak zdevastovanému zažívání nijak zvlášť neprospělo.
V některých táborech se také nacházely užitné zahrady, ve kterých rostla jablka, zelí, mrkev a další zelenina. To vše ovšem nikdo nesklízel, a tak mnoho plodů zkrátka hnilo přímo na záhonech. Pokud by si ale některý z vězňů třeba jen kousek vzal, čekal ho trest - většinou pobyt na samotce.
Není proto divu, že v kombinaci s těžkou prací vězni drasticky ztráceli tělesnou hmotnost. Původně silní a zdraví muži byli po roce v gulagu třeba i o třicet kilogramů lehčí a doslova chrastili kostmi. Pokud někdo svůj výkon trestu přežil a podařilo se mu dostat pryč, s následky na zdraví se mnohdy potýkal po celý zbytek života.
Zdroje:
