Článek
To, co dnes považujeme za zcela běžné, možná dokonce nudné potraviny, byly v minulosti žhavou novinkou. Podobné to bylo třeba se zeleným hráškem, který se z Itálie do ostatních částí Evropy ve velkém dostal v 17. století a jako exotická pochoutka vyvolal masové šílenství. S nadsázkou tak lze říct, že zelený hrášek byl avokádo minulosti.
V roce 1660 se jeden z úředníků francouzského krále Ludvíka XIV., který spolupracoval mimo jiné se zámeckou kuchyní ve Versailles, vrátil ze služební cesty do Itálie. Panovníkovi představil novou a zajímavou zeleninu, kterou během svého pobytu v zahraničí objevil - hrachové lusky.
O Ludvíkovi XIV. víme, že miloval jídlo, byl velký labužník a s oblibou ochutnával pokrmy, které ještě neznal. Proto na nic nečekal a ihned požádal, aby mu hrášek kuchař připravil. Novinka mu tak moc zachutnala, že okamžitě zatoužil po dalším. Velmi dlouho byl tak hrášek jeho nejoblíbenějším jídlem, což vyvolalo děsivou vlnu událostí.
Ludvík XIV. utekl hrobníkovi z lopaty. Zažívací potíže ho po nadměrné konzumaci hrášku dočasně připoutaly k lůžku.
Z hrášku se stal absolutní trend 17. století
Král byl pochopitelně centrem veškerého dění u dvora. Pokud si něco oblíbil, zákonitě to začali milovat také všichni dvořané. A protože Ludvík XIV. byl skutečný influencer své doby, začala si po jeho vzoru francouzská šlechta po jeho vzoru hrachové lusky z Itálie vozit také.
Král pověřil zahradníky ve Versailles těžkým úkolem - vypěstovat hrachové lusky v podmínkách, které byly o poznání méně příznivé, než italské klima. To se jim skutečně podařilo, a tak mohly na zámku vypuknout naprosté hráškové orgie.
Hrách byl následně u dvora servírován snad na všech hostinách, a to v obrovském množství. V polévkách, salátech, jako pyré, zkrátka na jakýkoliv způsob, který si jen dovedete představit. Každý aristokrat, který chtěl jít s dobou, se hráškem začal nacpávat jako o život.
Zažívací obtíže z hrášku krále málem zabily
Jistá markýza de Sevigne k tomu například uvedla: „S hráškem je to nekonečný příběh. Netrpělivost, s jakou ho jíme, potěšení, které nám přináší a radost, že ho můžeme jíst znovu, jsou tři body, kterými se šlechta zabývá už čtyři dny. Jsou dámy, které po večeři u krále, kde se dobře najedly, doma honem najdou další hrášek, který sní před spaním, i když riskují zažívací potíže.“
Lidí, kteří trpěli obrovskými zažívacími problémy, tak ve Versailles přibývalo. A vzhledem k tomu, že to s hygienou nebylo na zámku nijak slavné, je lepší si ani nepředstavovat, jak to mohlo vypadat. Mimo jiné zde byl velký nedostatek toalet, a tak řada dvořanů jednoduše vykonávala potřebu třeba na schodišti, za závěsy sálů a kroniky se zmiňují také o případech, kdy někdo místo záchodu použil krb. Mít v takovém prostředí trávicí problémy tak muselo být skutečně pekelné.
V roce 1706 dolehly zdravotní problémy související s hráškem také na samotného krále. Ludvík XIV. musel ulehnout na lůžko a jeho lékaři se nejprve domnívali, že udeřila jeho poslední hodinka. K překvapení všech se ale nakonec přece jen zotavil. O tom, zda svůj pohled na hrášek následně přehodnotil, se však historie již nezmiňuje.
Zeleninová zahrada Ludvíka XIV., kterou si ve Versailles nechal zřídit, se ale na zámku nachází až dodnes a návštěvníci si ji mohou prohlédnout. Zelený hrášek, který v 17. století pobláznil šlechtu, v ní roste dodnes.
Zdroje:
