Článek
Být ve středověku katem mělo svá pro i proti. Hlavní nevýhodou bylo především společenské stigma. S mrtvými těly totiž tenkrát nikdo nechtěl mít nic společného, neboť to bylo vnímáno jako něco nečistého. Někdo to ale zkrátka dělat musel. Což rozhodně neznamenalo, že se na něj ostatní nebudou dívat skrz prsty.
Aby si tuto kontroverzní profesi někdo vybral, bylo jasné, že musí nelehké společenské postavení vyvážit něčím jiným. Proto byli kati obyčejně velmi dobře placení a jejich rodiny se tak měly dobře. Na druhou stranu, pokud byl otec popravčím, syn jen málokdy mohl zvolit jiné řemeslo.
Svou roli hrálo také náboženské hledisko celé věci. Vražda se považovala za hřích a popravy nebyly žádnou výjimkou. Kat proto riskoval, že ho po smrti čeká místo nebe věčné zatracení. To vytvářelo zajímavý paradox. Na jednu stranu se ho lidé stranili, ale zároveň si ho vážili - koneckonců pro blaho svých spoluobčanů dával všanc svou spásu.
Mnoha podezřelým k doznání stačila pouhá ukázka katových nástrojů.
Výslechové metody byly tvrdé
Jak tedy popravy a mučení vlastně fungovaly? V českých zemích se zhruba do třináctého století vyskytoval prakticky pouze boží soud, kterému se říkalo ordál. Později ale lidé vzali spravedlnost do vlastních rukou a začala se psát historie vyšetřovacích metod.
Zbraslavská kronika mučení poprvé přímo zmiňuje v roce 1291. Mučení se stalo naprosto legální metodou, jak od obviněného získat doznání. Nefungovalo to ale jako bezuzdné násilí. Šlo o promyšlený systém, který měl svá pravidla, hierarchii a pochopitelně také ceník. Kat byl ve své podstatě státní úředník, který mohl právo útrpné vykonávat.
Než mistr popravčí vůbec přistoupil k fyzickému násilí, předcházelo tomu ještě něco jiného, co by se dnes dalo popsat jako psychologický nátlak. Kat obvykle zavedl vyslýchaného do mučírny a detailně mu popsal, co bude následovat, pokud nebude při vyšetřování spolupracovat. Představil mu jednotlivé nástroje a barvitě vysvětlil, k čemu slouží. Velmi často již jen pohled na zmíněné pomůcky k doznání stačil.
Za mučení si mohl kat vydělat balík
V případě, že se obviněný stále k přiznání neměl, přistoupilo se již k tortuře. Kat byl přitom placen od jednotlivého úkonu. Kupříkladu za nasazení palečnic dostal třicet krejcarů. Pokud musel přitvrdit, mohl si přijít až na dvě kopy grošů. Je tak zřejmé, že byl finančně motivován k tomu, aby postupoval co možná nejpečlivěji.
Pokud kat někomu vypálil cejch, obdržel za to jeden zlatý a dvanáct krejcarů. Dnes by to znamenalo částku přesahující tři tisíce korun. A za popravu mečem mohl dostat šest zlatých, což by dnes činilo téměř sedmnáct tisíc korun. Za upálení nebo komplikované popravy to ale někdy bylo i více.
Tehdejší právo pamatovalo i na situaci, kdy by objekt tortury při výslechu náhodou zemřel. Existoval takzvaný „vejpis z práva“, který katovi zaručil, že za případné úmrtí nenese žádnou zodpovědnost. Vina a případné odškodnění pozůstalých poté šlo za městskou radou, která mučení nařídila.
Popravčí mohl využít také další pracovní benefity
Městský kat měl ale kromě nadstandardních příjmů také jiné výhody. Obvykle měl k dispozici katovský domek, takzvanou katovnu. K té si často od města mohl výhodně pronajmout obecní zahrady nebo polnosti. Ty sloužily především k tomu, aby rodina mistra popravčího měla kde hospodařit a uživila se i v dobách, kdy nebyla vysoká kriminalita a tudíž se vykonávalo málo trestů.
Pokud si zrovna kriminálníci dávali svátek nebo se je nedařilo dopadnout, musel se i kat poohlédnout po dalších možnostech výdělku. Samotní městští radní se mu přitom obvykle snažili zajistit další zdroje příjmu - to proto, aby neodešel za prací jinam. Kat se totiž nesháněl právě snadno.
Protože se popravčí z povahy své profese dobře vyznali v lidské anatomii, mohli tyto vědomosti využít také jinak. Proto se z nich někdy stávali také léčitelé nebo zubaři. Každý, koho někdy bolely zuby, dobře ví, jaké je to utrpení. Proto v takovou chvíli obvykle šel strach z kata stranou a lidé se rádi nechali ošetřit.
Zdroje:
