Článek
Než je dnes obviněný definitivně odsouzen, je potřeba předložit relevantní důkazy, ke slovu se dostává policie, svědci a soud sestává nejen ze soudce, ale také poroty. Můžete také využít služeb advokáta. V minulosti bylo ale často jen málo možností, jak s jistotou určit, kde je pravda. A v takových chvílích se středověcí lidé zpravidla spolehli na Boha.
Ordál byl jakási zkouška, během kterých byl osud obviněného svěřen do rukou vyšší prozřetelnosti. Podezřelí museli vykonat velmi nebezpečný a zpravidla také bolestivý úkol. Pokud byli nevinní, Bůh by jistě nedopustil, aby jen tak trpěli, a tak se očekávalo, že v takovou chvíli se stane zázrak a život nespravedlivě obviněného bude ušetřen. Jestliže ale při ordálu zemřel, bylo jasné, že byl vinen.
Do tohoto bizarního procesu se zapojovali také kněží. Žehnali předmětům, které se během božích soudů používaly, případně mohli kvalifikovaně posoudit, zda došlo skutečně k zázraku. Ve 13. století ale byla jejich přítomnost zakázána papežským dekretem, aby nemohli Boha o zázrak přímo žádat.
Zatímco některé druhy ordálu se objevovaly skutečně jen v temném středověku, jiné se čas od času objevovaly až do 19. století, a to především během čarodějnických procesů. Z dnešního pohledu jde o bezdůvodnou krutost a vítězství pověrčivosti nad rozumem. V rámci dřívější mentality to ale dávalo dokonalý smysl.
Ordál horkým olovem zahrnoval polévání těla obviněného.
Zkouška ohněm
Jednou z nejběžnějších zkoušek ve středověku byla zkouška ohněm. Způsobů, jak to provést, se objevovalo více, jedna varianta ale byla nejčastější. Obviněný musel držet v rukou rozžhavenou železnou tyč a musel s ní ujít přesně devět stop.
Po tomto výkonu mu pochopitelně zůstala ošklivá popálenina, která byla během následujících tří dní pečlivě sledována. Pokud se začala správně hojit, byl považován za nevinného. Jestliže se ale zanítila, znamenalo to naopak, že se skutečně provinil. Vzhledem k úrovni hygieny si nejspíš není těžké domyslet, který případ byl častější.
Jiné verze tohoto soudního procesu zahrnovaly polévání horkým olovem, převážně na hruď obviněného, případně nebo rozkaz postavit se na rozžhavenou čepel pluhu bosýma nohama. Emma z Normandie, matka krále Eduarda Vyznavače, údajně podstoupila právě tuto zkoušku, když byla obviněna z milostného poměru s biskupem. Aby dokázala svou nevinu, musela přejít přes devět rozžhavených pluhů – a podle legendy necítila žádnou bolest, protože byla skutečně cudná.
Zkouška vodou a hony na čarodějnice
Během tohoto mučení byl obviněný svázán a vhozen do nejbližší vody, například řeky nebo jezera. Pokud šel ke dnu, byl považován za nevinného a následně se ho pokusili vytáhnout dřív, než se utopí. Jakmile by ale začal plavat, znamenalo by to, že je vinen.
Zní vám to nelogicky? Ve skutečnosti to mělo své opodstatnění. Pokud byl totiž někdo spolčený s ďábelskými silami, pravděpodobně nebyl pokřtěn nebo na něj tento křest neměl účinek. Voda ho tak zkrátka jako neznaboha odmítla přijmout, což bylo důvodem, proč plaval.
V jiném soudním procesu souvisejícím s vodou byli pro změnu domnělí zločinci nuceni vložit ruce do kotle plného vroucí vody nebo oleje, ze kterého měli vytáhnout kámen nebo prsten umístěný na dně. Někdy museli do kotle sáhnout jak obvinění, tak jejich žalobci. Ten, kdo se popálil méně, měl pravdu.
Ordál vodou se používal až do 19. století.
Krvácející mrtvoly a sýrová spravedlnost
Některé druhy ordálu byly ale ještě více bizarní. Jedna z nich zahrnovala sýr. Kněz požehnal chléb a sýr, který následně obviněný musel pozřít. Pokud mu to nedělalo problémy, bylo vše v pořádku. Kdyby se začal dusit, nedokázal by polknout nebo by kašlal, znamenalo to, že je vinen.
Existoval také soud krvácením. V případě podezření z vraždy byl obviněný přiveden k tělu oběti. Pokud smrtelná rána na mrtvole začala „znovu krvácet“, byl podezřelý zatčen jako vrah. Zní to sice šíleně, ovšem na základě tohoto výjevu jste skutečně mohli být popraveni.
Zdroje:
