Článek
Bratranci Robert, Milan a Václav Barešovi pocházeli z rodiny světských - jinými slovy to byli kolotočáři. Jejich zdrojem příjmů byly pouťové atrakce, drobné nárazové kšefty a také kriminalita. Ráno 23. května roku 1978 se měl proto Milan dostavit k nástupu do výkonu trestu. To se mu ale vůbec nezamlouvalo, místo toho se proto rozhodl, že přesvědčí své bratrance, aby s ním utekli za hranice.
Mladíci zjistili, že v opuštěném domě u Řevničova se nachází několik loveckých zbraní. Ty si odnesli s sebou a poté se vypravili do Chebu. Neměli zatím jasnou představu, jakým způsobem se o útěk pokusí, příležitost ale vycítili na nečekaném místě.
Nedaleko místní chatové osady narazili na autobus gymnazistů z Říčan, kteří byli na cestě na školní výlet a v Chebu hledali místo k přespání. Jakmile vyučující vystoupili, Barešovi se zbraněmi v ruce vnikli do autobusu.
Překvapeným studentům ztuhl úsměv
Studenti uvnitř si nejdřív mysleli, že jde o nějaký předem domluvený vtip, který jim má zpestřit výlet. Poté, co Robert Bareš vystřelil do vzduchu, jim ale došlo, že tomu tak není a situace je vážná. Dříve, než stačila vypuknout panika, nařídili únosci řidiči autobusu Janu Novákovi, aby zamířil směrem k hranicím. Během jízdy pak postupně vysadili několik gymnazistů, aby předali vzkaz pohraničníkům - pokud je nechají projet a nepokusí se je zastavit, nikomu se nic nestane.
Krátce před osmou večer se pak autobus v Ústí nad Ohří zastavil před první hraniční závorou. Pohraničníci mezitím vyhlásili v místě poplach, a dokonce vystřelili světlici, což lehce zranilo jednu z přítomných dívek. Následně začali s únosci vyjednávat. Trvalo to dlouhé hodiny, nikam to ale nevedlo. Barešovi postupně ztráceli trpělivost, a tak začali vyhrožovat, že v případě, že jim nebude umožněn přechod hranice, začnou studenty postupně zabíjet.
Po půlnoci na místo přijel tehdejší náměstek ministra vnitra a velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Ten se osobně zapojil do vyjednávání a přesvědčoval únosce, aby propustili všechny děti. Výměnou za to jim slíbil, že budou moci přejít hranici a nikdo se je nepokusí zadržet. Po krátké výměně názorů s tím nakonec bratranci Barešovi souhlasili a v autobusu tak kromě nich zůstal pouze řidič.
Únosci padli do osudné léčky
Šádek poté nařídil, aby závora byla otevřena. Autobus se tím směrem rozjel, jeho posádka ale v tu chvíli netušila, že se řítí vstříc připravené léčbě. Cestu jim totiž zatarasil obrněný transportér a připravené jednotky měly rozkaz zahájit palbu, pokud se autobus nezastaví. Kolem druhé hodiny ráno začali pohraničníci skutečně střílet, čímž řidiče Jana Nováka prakticky odsoudili k smrti. Kromě něj na místě zahynul také Milan Bareš. Robert a Václav byli zraněni.
Na místě bylo vypáleno přes tisíc nábojů a následné vyšetřování prokázalo, že Novák zemřel po zásahu střely, kterou vypálili pohraničníci. Při následných výsleších, které byly pravděpodobně velmi náročné, ale nakonec Robert a Václav Barešovi změnili výpověď a potvrdili verzi StB, že střelbu zahájili oni.
Krajský soud v Plzni s nimi následně udělal krátký proces. Robert Bareš byl odsouzen k trestu smrti a rozsudek byl záhy také vykonán. Poslední z bratranců, Václav Bareš, odešel od soudu s verdiktem pětadvaceti let za mřížemi. Po roce 1990 mu byl trest zmírněn a o další dva roky později soud uznal, že původní rozsudek byl nepřiměřený.
Dnes budí tragický případ kontroverze
Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu později jako viníka označil generála Šádka a několik důstojníků, kteří byli obviněni ze zavinění smrti řidiče Jana Nováka. Dříve, než ale stačilo dojít k pravomocnému rozsudku, generál Šádek zemřel.
Historici se dnes domnívají, že skutek únosců byl pochopitelně špatný, na druhou stranu nikdo z rukojmích neutrpěl fyzickou újmu a bratranci pravděpodobně nezamýšleli jim skutečně ublížit.
Naopak snaha minulého režimu zabránit přechodu hranic za každou cenu stála život nevinného řidiče a v konečném důsledku také dva z únosců. Za svůj čin si určitě trest zasloužili, podle dnešního morálního hlediska ale rozhodně nezasluhovali smrt.
Zdroje:
