Článek
Všichni v okolí věděli, že třiatřicetiletý Vladimír Lulek není zrovna ten typ souseda, se kterým je snadné vyjít. Nejen, že byl velice výbušný, ale kromě toho holdoval alkoholu a z hospody se domů často vracel úplně pod obraz. Jeho manželka Jaroslava to nenesla úplně nejlépe, proto se z jejich domácnosti každou chvíli ozýval křik a ostré hádky. Rodina žila v Předměřicích nad Labem, které se nachází jen nedaleko Hradce Králové. A právě tam se také dne 22. prosince roku 1986 odehrál brutální masakr.
Na onom dni nebylo na první pohled nic neobvyklého. Ve většině domácností se peklo cukroví, dokončoval předvánoční úklid, případně balily dárky. Jen z bytu manželů Lulkových se opět nesl křik a sprostá slova. Možná to někoho v tento sváteční čas rozčilovalo, nikdo se tím ale nezabýval - takhle to zkrátka s touto rodinou chodilo.
Kvůli alkoholu ztratil zábrany
Ve skutečnosti se ale schylovalo k tragédii. Vladimír Lulek se opět vrátil domů opilý, jak zákon káže a z toho důvodu se začal hádat s manželkou. Bohužel se nacházeli v kuchyni, kde najednou popadl nůž a svou ženu napadl. V tento okamžik se již někteří ze sousedů rozhodli zasáhnout, jednu z nich ale Lulek rovněž nožem zranil.
Násilí ho nejspíš nabudilo, protože byl zcela nepříčetný a rozhodl se vypořádat dokonce i se svými dětmi. Ty měli manželé celkem čtyři, a to ve věku dvanáct, osm, sedm a jeden rok. Jeho vražedné běsnění nepřežil ani jeden z potomků.
Teprve v tuto chvíli si pravděpodobně uvědomil, že je v obrovském maléru. Proto se pořezal na krku a zápěstí. Na cestě ale již byla policie a záchranka, a tak mu zdravotníci zachránili život. Znamenalo to jediné, zodpovědnosti se Vladimír Lulek nevyhne.
Snažil se předstírat, že je nepříčetný
Po zadržení putoval do vojenské nemocnice. Tam se začal chovat jako naprostý šílenec, nejedl, nemluvil a vůbec nereagoval. Lékaři, kteří byli pověřeni, aby ho náležitě vyšetřili, nicméně došli k závěru, že svůj stav pouze předstírá. Nebyla mu diagnostikována žádná duševní porucha, psychiatři ale konstatovali, že jde o agresivního a labilního jedince, který se morálkou vůbec nezaobírá.
V lednu roku 1988 putoval Vladimír Lulek k soudu. Přivezli ho na invalidním vozíku a ani v soudní síni nezačal příliš spolupracovat. Nedal na sobě znát žádné emoce a v průběhu soudu prakticky vůbec nepromluvil - dokonce ani ve chvíli, kdy soudce vynesl rozsudek smrti.
Zhruba o týden později napsal dopis svým rodičům. „Je mi ze všeho nanic. Trápím se výčitkami, co jsem jim udělal. Nepamatuji si, jak se to všechno stalo,“ stálo v něm mimo jiné. Následně se pokusil odvolat, soud však neobměkčil. Ani žádost o milost mu nebyla nic platná. V únoru roku 1989 byl tak ve věznici na Pankráci popraven. K jeho usmrcení byla využita šibenice a celé provedení popravy podle dobových záznamů trvala sedm minut.
Vladimír Lulek byl popraven ve věznici na Pankráci.
Po popravě Lulka už k žádné další v Československu nedošlo
Vladimír Lulek se tak stal historicky posledním člověkem, který byl v Československu popraven. O rok později byl trest smrti definitivně zrušen a nahrazen doživotním vězením. O další rok později byla nepřípustnost poprav zanesena také do Listiny základních práv a svobod.
V poslední době se ve společnosti poměrně hodně diskutuje o tom, zda by alespoň v případě zločinů, které se svou brutalitou vymykají jakémukoliv chápání, neměla být možnost trestu smrti opět obnovena.
Jedním z častých argumentů je fakt, že poté odpadá nutnost do konce života ve vězení živit člověka, který si jakýkoliv komfort příliš nezaslouží. Proti hovoří například riziko justičního omylu a morální zábrany. Někteří lidé jsou totiž toho názoru, že pokud nad někým vyneseme rozsudek smrti, nejsme možná o nic lepší, než on sám.
Zdroje:
