Článek
Tiberius a jeho temné roky na Capri
Po letech vlády v Římě se císař Tiberius stáhl do ústraní na ostrov Capri. Oficiálně to bylo kvůli zdraví a klidu, ale antické prameny, zejména Suetonius, přinesly obrazy, které z jeho pobytu udělaly legendu. Capri mělo být místem bezuzdných orgií, kde byli mladí chlapci a dívky nuceni uspokojovat císařovy rozmary a kde se rodila pověst o „učitelích sexu“, jakési dvorské škole zvráceností.
Dle dalších svědectví měl Tiberius nutit mladé muže, aby ho při koupání v bazénu podplavávali a lechtali ho jazyky na hýždích. Byly to pomluvy? Moderní historici se shodují, že část zpráv je přehnaná, ale jisté je, že Tiberius se skutečně odtrhl od reality, vládl skrze intrikující rádce a Římané vnímali Capri jako ostrov hrůzy.
Caligula – císař, který urazil Senát koněm
Caligulova pověst „šíleného císaře“ není náhodná. V prvních měsících vlády byl populární, ale brzy začal projevovat chování, které Římany děsilo. Prohlašoval se za vtěleného boha, přikázal, aby mu stavěli chrámy a sochy a měl v úmyslu umístit svou podobiznu i do jeruzalémského chrámu, což hrozilo židovským povstáním.
Senát císař nenáviděl a veřejně ho zesměšňoval. Vrcholem byla historka o jeho koni Incitatovi. Zvíře mělo vlastní stáj z mramoru, zlatý žlab a služebnictvo. Podle některých zpráv ho Caligula chtěl jmenovat konzulem. Byl to skutečný plán, nebo jen provokace? Nevíme, ale Římané tomu věřili.
Caligula navíc pořádal hostiny, při nichž nechával hosty popravovat pro malichernosti, odváděl si manželky do ložnice manželům přímo před nosem a choval se, jako by celé město bylo jeho hračkou. Když ho nakonec zavraždila vlastní garda, v Římě to vyvolalo bujaré oslavy.
Nero, Otho a „císařovna“ Sporus
Smrt Poppey Sabiny, těhotné manželky Nerona, se zapsala do dějin jako tragédie. Císař ji měl v záchvatu hněvu uhodit do břicha tak, že zemřela, protože se opovážila si stěžovat, že císař tráví příliš času na závodech koňských spřežení. Jenže tím příběh nekončí.
Nero byl na ni natolik fixován, že si našel mladého eunucha jménem Sporus, kterého nechal oblékat jako Poppeu a veřejně mu přisoudil její roli. Dokonce s ním uspořádal svatbu, při níž vystupoval v roli manžela a Sporus v roli nevěsty. Sporus byl titulován „císařovna“ a předváděn při veřejných obřadech.
Po Neronově pádu si Spora „přivlastnil“ Otho – muž, který byl dříve skutečným manželem Poppey a který sám brzy po Neronově smrti uchvátil trůn. Vznikla tak groteskní situace. Poppea byla mrtvá, ale její „dvojník“ dál fungoval v roli císařovny. Po Othově pádu z výsluní měl být nebohý Sporus poslán do arény na smrt, čemuž se nakonec vyhnul sebevraždou.
Melancholický Nero po ztrátě bližních, jejichž smrt sám způsobil.
Vitellius a jeho nenasytnost
Vitellius, vládnoucí v bouřlivém roce čtyř císařů (69 n. l.), si vysloužil pověst neukojitelného požitkáře. Jeho hostiny byly proslulé nejen množstvím, ale i extravagancí. Podle Suetonia dokázal uspořádat několik obrovských hostin denně a nechával si připravovat speciality, které působí až groteskně. Jazyky plameňáků, mozky pávů, játra murén a vzácné ryby z nejvzdálenějších provincií.
O jeho obžerství kolovaly historky, jako třeba že se úmyslně zvracel, aby mohl pokračovat v jídle, což se později v lidové paměti vtisklo jako zvyk všech starých Římanů. Císařova dekadence ale mezi současníky, trpícími občanskou válkou a ekonomickým chaosem, působila jako výsměch.
Poté, co jeho vojska porazil jeho sok Vespasianus, dav Vitellia doslova vláčel městem. Jeho tělo skončilo v Tibeře – potupná smrt, kterou si mnozí vykládali jako trest za zhýralý život.
Commodus si rád hrál na superhrdinu
Syn filozofa Marka Aurelia se na trůně proměnil v karikaturu vládce. Commodus se prohlásil za vtěleného Herkula, nosil lví kůži a v ruce palici a Římanům se ukazoval spíš jako mytologická figurína, než císař.
Nejvíc je ale šokoval jeho vztah k aréně. Commodus pravidelně nastupoval jako gladiátor, samozřejmě proti protivníkům, kteří měli zakázáno ho zranit. Podle Cassia Diona zastřelil během jediného dne stovky zvířat z bezpečného pódia, aby si vysloužil ovace. Každé takové „vystoupení“ si nechával proplácet ze státní pokladny, a tak doslova prohýřil finance impéria.
Senát i lid se cítili poníženi. Gladiátor měl být otrok nebo zajatec, ne císař. Když pak Commodus začal plánovat, že přejmenuje Řím na Colonia Commodiana, i jeho nejbližší okolí pochopilo, že je čas se ho zbavit a spiklenci ho uškrtili přímo v ložnici.
Tiberiovy bakchanálie na ostrově Capri.
Elagabalus a jeho skandální svatby
Elagabalus přivezl do Říma kult syrského boha slunce El Gabala a jeho posvátný černý meteorit povýšil na hlavní relikvii říše. Už to samo působilo jako výsměch tradicím, ale skutečný skandál vyvolala jeho svatba s vestálkou Aquilií Severou, jejíž panenství bylo považováno za posvátnou záruku trvání města.
Císař tvrdil, že spojení boha Slunce a kněžky Vesty přinese nový věk, pro Římany to však bylo rouhání. Provokace pokračovaly: s vozatajem Hieroklem uspořádal další svatbu, tentokrát sám v roli nevěsty, a veřejně se nechával titulovat „císařovna“.
Tyto ceremonie probíhaly okázale, za účasti senátorů a vojáků, což je stavělo do ponižující role. Když se proti němu obrátila i armáda, byl stržen z trůnu a rozzuřený dav ho zlynčoval.
Historici nebyli vždy féroví
Nakonec je ale třeba dodat, že všechny tyto skandální historky mohly být do značné míry dílem samotných antických autorů. Suetonius, Cassius Dio či Tacitus psali z pozice vzdělané a urozené vrstvy, která vůči císařům často cítila nedůvěru či odpor.
Bizarní anekdoty tak nemusí být přesným obrazem reality, ale spíše literárním prostředkem, jak ukázat císařskou moc jako zvrhlou a nehodnou úcty. Pro římskou společnost, jejíž morálka byla často naopak velmi upjatá, byly obvinění z bezuzdnosti, obzvláště té sexuální, silným propagandistickým nástrojem.
Zdroje:
