Článek
Zimní sporty byly v Československu velmi populární snad odjakživa. Snad na každém sídlišti děti jezdily na sáňkách, pekáčích a dokonce i lyžích z kopce. Na sobě mívaly pletené čepice a palčáky, které jim upletla babička a vyhýbat se musely klepadlům na koberce.
V roce 1943 byl postaven první vlek Československa, a to na Štrbském plese. Právě ten si také později zahrál ve známém filmu Anděl na horách. A jak nejspíš tušíte, šlo o velkou atrakci, o kterou byl obrovský zájem.
Kdo neměl čas a peníze vyrazit na hory, rozhodně se nemusel o zábavu ochudit. Takoví lidé obyčejně vytáhli ze sklepa běžky a vyrazili, i kdyby měli jen jezdit kolečka kolem paneláku.
O číslo větší přezkáče
Úroveň výbavy měla po technické stránce značné mezery. Lyže na Vysočině vyráběla firma Artis, ve Skutči se zase vyráběly přezkáče Botana. Ti největší nadšenci toužili po lyžích s umělou skluznicí, které se prodávaly v Pragoimpu a většinou šlo o těžce nedostatkové zboží.
Většina lyží byla velmi těžká a na dnešní poměry také neobvykle dlouhá. Výjimkou nebyly dokonce ani dvoumetrové lyže. Boty byly o poznání měkčí než dnes, a tak noha měla podstatně méně opory. Navíc se běžně dědily po sourozencích, takže zdaleka ne každému dobře seděly. A o rozpadajícím se vázání je snad lepší raději ani nemluvit!
Garderóba od babičky
Co jsme si na hory zabalili za oblečení? Samozřejmostí byly pochopitelně podvlíkačky, lidově řečeno „jégrovky“, a to jak pro dámy, tak pro pány. Dětem maminky připravily vroubkované punčocháče a pletené svetry od babiček. Chybět nesměly ani vlněné ponožky a především šusťákové soupravy v divokých barvách. Obyčejně bývaly modré nebo červené.
Možná vás překvapí informace, že už za socialismu se u nás objevily první snowboardy. Tenkrát je někdo zahlédl na stránkách západního časopisu a jednoduše si nedal pokoj, dokud tento netradiční sport také nevyzkoušel. Sehnat u nás skutečné prkno ale bylo nemožné, a tak si je nadšenci vyráběli na koleni doma svépomocí. První závod ve snowboardingu se tak u nás konal už v roce 1984, a to v Krušných horách.
Dnes zdaleka nelyžuje každý. Jedním z důvodů je nejspíš to, že pro mnoho rodin je ekonomicky neúnosné zaplatit dětem školní lyžařské kurzy. V minulosti nešlo o tolik nákladný sport a přestože i za minulého režimu byli lidé, kteří si výlet na hory dovolit nemohli, celkově bylo lyžařů přece jen více.
Podsedák k vleku si lyžaři vozili u sebe
Jak vypadala taková běžná situace v lyžařském středisku? V roce 1981 ji pro České noviny podrobně popsal reportér Ivan Sosna. „Nacházíme ještě plno vleků s kapacitami mezi 200 a 300 osob/hodinu. Ale také některé jen nemnoho přesahující 100, a dokonce i menší s 80 a 60 osobami. Jeden lyžař nahoře za minutu, tomu říkám výkon,“ napsal publicista, který se na problematiku alpského lyžování specializoval.
Rozhodně si ale nepředstavujte dnešní pohodlné sedačkové lanovky nebo vleky typu kotva. Vleky byly totiž velmi spartánské. V šedesátých letech se používaly především ty háčkové. Každý lyžař si musel prkénko s provazem sami pomocí ocelového háku připevnit k tažnému lanu a poté si jej opět svézt dolů. Proto se většinou uvazovalo kolem pasu.
Teprve v sedmdesátých letech se postupně začaly prosazovat vleky talířové, neboli poma. Tehdy ale ještě neměly teleskopické tyče jako dnes. Trvalo to dalších deset let, než se tento vynález začal objevovat.
Zdroje:
