Článek
Ne vždy si králové a další šlechtici vybírali jako milenky ty největší krasavice u dvora. Mnohdy se jejich okolí podivovalo, jaké ošklivky vedle sebe mají a přemítali, co asi musí dotyčné dámy mít za skryté přednosti. Někdy to byl bystrý intelekt, jindy veselá povaha a v jiných případech to zůstává do dnešního dne záhadou.
Ermengarda nosila ošklivé paruky.
Přivezl si plešatou a vyhublou milenku
Když budoucí britský král Karel I. vyrazil roku 1714 z Hannoveru, aby oznámil nárok na trůn, přivezl si s sebou dvě milenky, jejichž vzhled všem doslova vyrazil dech. Ani jedna z dam totiž zrovna moc krásy nepobrala, a to ještě kulantně řečeno.
První z nich byla vévodkyně ze Schulenbergu a již její jméno bylo velmi neatraktivní. Jmenovala se totiž Ermengarda Melusina. Byla na svou dobu velmi vysoká a vyzáblá a kromě toho po prodělání neštovic ztratila všechny vlasy. Nejen, že tak byla zjizvená, ale musela nosit ošklivou paruku. Moc to ostatně nevylepšila ani svou garderobu, neboť si oblékala nepadnoucí šaty. Byla velmi milá a loajální, avšak nepříliš bystrého ducha. Zlí jazykové proto říkávali, že král Jiří I. je sice hloupý, ale Ermengardě to nevadí, protože je ještě hloupější.
Korpulentní milence říkali Slon
Sofie Charlotta Kielmanseggeová, druhá z milenek, byla naopak malého vzrůstu a korpulentní postavy. Kvůli kyprým tvarům byla u dvora terčem posměchu, co jí ale nebylo dáno na kráse, dovedla hravě vyrovnat svým charismatem a vzděláním. Kromě toho byla velice náruživá, což je nejspíš důvodem, proč krále zaujala.
Jistý Horace Walpole ji popsal následujícími slovy: „Pronikavé černé oči, veliké a neustále se poulící, pod hustými oblouky obočí, dva akry tváří pokrytých červení, oceán krku přetékající všemi směry a nerozlišitelný od spodní části těla, jehož žádná část se nenechala omezit nějakými hranicemi.“ Není proto vůbec překvapivé, že si vysloužila přezdívku „Slon“.
Mimo to její matka kdysi bývala milenkou králova otce, a tak se u dvora povídalo, že si možná Jiří I. užívá milostná dobrodružství se svou nevlastní sestrou. Není tak divu, že jí to na popularitě příliš nepřidalo.
Šestnáctiletá favoritka nedostatek krásy dorovnávala důvtipem
Anglický král Karel II. se zase nechal slyšet, že jeho bratr, budoucí král Jakub II., si vždy vybíral ošklivé milenky, jelikož mu to jako pokání uložil jeho zpovědník. Těžko říct, zda na tom bylo něco pravdy, ale faktem je, že zatímco dobové trendy v době jeho vlády, tedy po roce 1685, fandily spíše oblejším ženským tvarům, do svého lůžka král zval zásadně ženy na kost vyhublé.
Jedna z nich, teprve šestnáctiletá Cátherine Sedleyová, byla nejen velmi hubená, ale také bledá, silně krátkozraká a dokonce šilhala. Byla ale velmi inteligentní a měla pořádně prořízlá ústa, takže se nerozpakovala dát najevo, že ji překvapilo, jak si vůbec mohla získat královu přízeň. „Nemůže to být kvůli mé kráse, protože tu ve mně vidět nemohl. A nemůže to být kvůli mému vtipu, protože nemohl vědět, že nějaký mám,“ konstatovala nevěřícně.
Emilie de Choin měla údajně zapáchající zuby.
Na její poprsí bubnoval melodii
Také francouzský princ Ludvík, syn krále Ludvíka XIV., měl až do své smrti milenku, která svým vzhledem strašila ostatní dvořany. Údajně měla silný krk, masité rty a křivý nos. Jmenovala se Emilie de Choin a mezi ostatními dámami působila jako slon v porcelánu. Ostatní se o ní vyjadřovali jako o sudu a králova švagrová dokonce jednou prohlásila, že zuby slečny Emilie jsou tak černé a páchnoucí, že jsou cítit i na úplně opačné straně sálu.
Ludvíkova rodina byla ke svému zděšení svědkem toho, kterak následník trůnu prsty bubnoval na poprsí své milenky nějakou melodii. Měl ale za sebou dvě nešťastná manželství, a tak mu společnost laskavé a skromné dívky nevyhovovala. Dokonce se s ní oženil, ale protože se obával ostudy, učinil tak v naprostém utajení.
Filip, vévoda Orleánský, se v roce 1715 stal regentem Francie. Také o něm se ví, že si vybíral velmi neatraktivní ženy. Jeho vkus působil na jeho okolí vysloveně skandálně, a to do té míry, že ho za to opakovaně kárala jeho vlastní matka se slovy, že své milenky navštěvuje „jako nočník“. Filip se podle svědectví ale pouze blahosklonně usmál a odvětil, že v noci je přece každá kočka černá.
Zdroje:
Herman, Eleanor. Milenky králů. Praha: Brána, 2005. ISBN 80-7243-265-7
