Článek
Některé profese v průběhu staletí vymizely a všichni jsou za to určitě nevýslovně vděční. Paradoxní ale je, že věci, které by nás dnes pobouřily, v minulosti zdaleka nemusely vyvolávat takový odpor, jaký byste nejspíš čekali. Přestože zpravidla zahrnovaly ponížení nebo kontakt s tělesnými tekutinami, ve středověku byly považovány za obrovskou čest.
Správce králova záchodu byla pracovní pozice, na kterou se málem stály fronty.
Starat se o králův záchod byla čest
Jedním z těchto kontroverzních povolání byla jistě pozice strážce stolice. O co šlo? Tuto pracovní pozici obsazovali panovníci ve středověké Anglii a její účel byl jediný - postarat se o králův záchod. Nepředstavujte si ale klasickou porcelánovou mísu. Tehdy toaleta vypadala spíše jako dřevěná bedna s otvorem, kterou bylo potřeba po každém použití vyprázdnit.
Tyto toalety byly přenosné a kdykoliv panovník potřeboval tam, kam i císař chodívá sám, přispěchal správce stolice a tuto speciální sesli mu donesl. Dále připravil také džbán s vodou a hadříky k následné očistě. Obvykle míval také znalosti z oblasti medicíny a dovedl ze stavu stolice posoudit, zda by král neměl vyhledat lékaře. Zní to sice strašně, ale podle dobových pramenů byl o tuto práci velký zájem.
Ochutnávači riskovali život, ale pochutnali si
Další prestižní profesí byl také královský ochutnávač. Na první pohled to vypadá skvěle - můžete sedět u stolu mezi šlechtici a dostáváte ty nejlepší pochoutky přímo z jejich stolu. Má to ale háček, každá večeře totiž může být úplně poslední ve vašem životě.
Riziko, že bude král otráven, bylo zcela reálné. Proto si obvykle každý panovník podobného sluhu vydržoval. Pokud měl ochutnávač štěstí, mohl po celý život vesele hodovat bez jakékoliv újmy. Když už ale k otravě skutečně došlo, byla často fatální.
Obsluha latrín byla v balíku
Některá povolání ale byla natolik bizarní, že se do nich nikdo nehrnul ani ve středověku. Například nejspíš nikdo netoužil stát se obsluhou latrín. Ve středověkých městech existovaly latríny, záchodky nebo alespoň kbelíky, kam si bylo možné odskočit. Všechna tato zařízení ale logicky někdo musel vyprazdňovat a udržovat alespoň přijatelně čisté.
Přestože to zní otřesně, lidé si byli dobře vědomí toho, že je úloha obsluhy latrín naprosto zásadní. Jedině tak bylo možné zamezit šíření zápachu a infekce. Z toho důvodu byli zmínění pracovníci obvykle velmi dobře placení. Šlo o rizikové povolání, během kterého člověk neustále páchl a riskoval, že se nakazí nějakou zákeřnou chorobou. Ve společnosti se sice takovým povoláním příliš chlubit nedalo, jejich rodiny ale zpravidla nestrádaly.
Sběračů mrtvol se pověrčiví lidé báli
Velmi nepopulární byli také sběrači mrtvol. Ti byli potřební obzvlášť v okamžicích, kdy propukla epidemie. Nebylo zkrátka možné nechat nebožtíky jen tak ležet na zemi. Jednak hrozila infekce, jednak se lidé zdráhali odepřít někomu řádný pohřeb. Proto se v ulicích pohybovali muži vybaveni trakaři, kteří v případě potřeby mrtvé vyzvedli. Lidé se jich velmi báli a často jim ani nechtěli pohlédnout do očí. Z toho důvodu na svou přítomnost upozorňovali hlasitým voláním či zvoněním na zvonek.
Na samotný závěr zde máme jednu naprostou perličku. V královských rodinách se někdy vyskytoval takzvaný „výpraskový chlapec“. I princové totiž přirozeně někdy zlobili, etiketa u dvora ovšem neumožňovala mu výchovně dát na zadek. Proto si některé královské rodiny opatřili chlapce ve stejném věku, který poté vyrůstal spolu s mladým následníkem trůnu.
Jakmile se budoucí král dopustil nějakého prohřešku, výprask dostal jeho společník, zatímco on sám se na to musel dívat. Myšlenka za tím byla velmi jednoduchá. Věřilo se totiž, že se i v tom nejrozpustilejším chlapci hne svědomí, protože nesnese pohled na to, jak kvůli němu trpí někdo nevinný. Zda to fungovalo, o tom se již historici nezmiňují. Můžeme se jen domýšlet, proč.
Zdroje:
