Článek
Za první republiky se Čechoslovákům podařilo dosáhnout úspěchu, na který se v řadě jiných států čekalo ještě dlouhé roky. Řeč je o volebním právu pro ženy, které nám dnes garantuje ústava. K jeho schválení došlo v roce 1920, a to konkrétně 29. února.
„Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny,“ uvádělo se v zákoně tehdy.
Do dnešního dne se na tom změnilo jen to, že dnes už může volit každý, kdo dosáhl alespoň věku 18 let. O tom, zda je to dobře, nebo by se mělo volit dříve či naopak později, se ale diskutuje dodnes.
Františka Plamínková se zasloužila o volební právo československých žen.
Poprvé ženy mohly volit na Novém Zélandu
Ženská hnutí, která prosazovala zvýšení emancipace a mimo jiné také zavedení volebního práva pro ženy, začala vznikat již koncem 19. století. Na Novém Zélandu se to podařilo v roce 1893, o pár let později také v Austrálii. V Evropě mohly jako první volit ženy ve Finsku, a to v roce 1907, následovalo Norsko a Dánsko.
Ve Spojených státech to bylo složitější. Oficiálně totiž mohli volit všichni dospělí Američané již od roku 1865, v praxi ale bylo ženám zamezováno v tom, aby k volbám skutečně chodily. V roce 1869 proto vznikly hned dvě organizace, které na tuto zjevnou diskriminaci začaly poukazovat a vzájemně si nějakou dobu konkurovaly, než se spojily pod jedinou zastřešující organizaci.
Ve Velké Británii vznikl v roce 1903 Ženský sociální a politický svaz, který dnes známe jako sufražetky. Ty se proslavily především svými velmi ostrými kampaněmi, které vyvolávaly občanské nepokoje, protestní pochody nebo dokonce atentáty.
První světová válka ženskému volebnímu právu pomohla
Mnohé stoupenkyně tohoto hnutí se dostávaly do křížku se zákonem a končily za mřížemi, kde držely protestní hladovku. Nutno podotknout, že jejich aktivity opravdu mohly být za hranou toho, co je legální.
V emancipaci Britkám paradoxně nejvíce pomohla První světová válka. Poté, co většina mužů odešla bojovat, ženy nastupovaly na jejich pozice a společnost si na to zvykla. V roce 1918 tak mohly volit všechny ženy starší třiceti let, ty mladší si počkaly do roku 1928.
Na našem území jsme byli poměrně pokrokoví. Některé ženy totiž mohly volit již za habsburské monarchie, například bohaté dámy z velkostatkářské kurie, které byly oprávněné volit do říšské rady. Musely k tomu ale zplnomocnit nějakého muže.
V roce 1891 byla sepsána petice ze strany Ženského výrobního spolku českého v Praze. Jejím cílem bylo získat aktivnívolební právo pro ženy do říšské rady. O několik let později se požadavek objevil také na prvním ženském sjezdu československých žen, který se konal v roce 1897.
Mezera v zákoně nakonec vedla ke změně
V roce 1905 byl poté ustanoven Výbor pro volební právo žen, který se stal hlavním hnutím za právo žen volit. Jeho zakladatelkou byla Františka Plamínková, která si jako první všimla mezery ve stávajícím zákoně. Ženy sice nemohly aktivně ani pasivně volit, nic se ale nepsalo o tom, že by nemohly být voleny.
Díky tomu se také v roce 1908 objevily první politické kandidátky, a to Karla Máchová, Božena Zelinková a Marie Tůmová. Ani jedna z nich nakonec neuspěla, ale rozhodně bylo o čem mluvit ještě dlouho poté. V roce 1912 nakonec byla do zemského sněmu zvolena vůbec první česká poslankyně Božena Viková-Kunětická, která využila již zmíněnou mezeru v zákoně. I přes její zvolení jí však byl přístup do poslanecké sněmovny zamezen, což československé ženy vnímaly jako velkou křivdu.
Volební právo bylo ženám definitivně přiznáno až po válce, konkrétně v roce 1919. Dne 31. ledna 1919 tak vešel v platnost Řád volební v obcích Republiky československé, který dal právo volit všem občanům bez rozdílu pohlaví. O rok později byla tato novinka také zakotvena v ústavě.
Československo tak předběhlo některé státy, jako například Itálii a Francii, kde ženy mohly poprvé volit v roce 1945. Ve Švýcarsku dokonce tuto výsadu, kterou dnes pokládáme za samozřejmou, získaly ženy až v roce 1971.
Zdroje:
FRANTA, Bohuslav.1916. Parlamentní právo žen. Praha: Český čtenář.
GELNAROVÁ, Jitka. 2012. „Dotud nelze mluviti, že máme všeobecné právo hlasovací, pokud se vztahuje jen na muže.“ Volební reforma z roku 1907 v diskursu českého hnutí za volební právo pro ženy. Acta Politologica (4)2: 193-210.
LENDEROVÁ, Milena a kol. 2008. a kol. Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
MALINSKÁ, Jana. 2005. Do politiky prý žena nesmí - proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri. Parlament České republiky. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky. Parlament České republiky.
UHROVÁ, Eva. 2008. České ženy známé a neznámé. Praha: Mediasys, s.r.o.
UHROVÁ. Eva. 2014. Radostná i hořká Františka Plamínková. Praha: Mediasys, s.r.o.
