Článek
Bohdan Chmelnický byl urozeného původu, narodil se do šlechtické rodiny polsko-ukrajinské národnosti. Domovem mu byla rozlehlá step, které se už tehdy říkalo Ukrajina. V dospívání se vydal na studia na jezuitské gymnázium, přestože nebyl a nikdy se nestal katolíkem. Dráha učence nebo dokonce duchovního ale nebyla nic pro něj.
V roce 1617 se tak rozhodl zahájit vojenskou kariéru a vstoupil do služeb polského krále Vladislava IV., jehož byl poddaným. V tomto životním období si také vybudoval dobré jméno. Sloužil například jako hraničář na moldavských hranicích, vyznamenal se v bojích s Tatary a účastnil se také poselstev k osmanskému sultánovi nebo krymskému chánovi.
Na čas padl do zajetí v Istanbulu, nakonec se mu ale podařilo vrátit se domů. Poté sloužil jako podkoní u hejtmana Mykolaje Potockého. Oženil se, zplodil pět dětí a cestoval. Některé prameny uvádí, že se vypravil až do Francie. V tu dobu ale netušil, že v jeho životě brzy dojde k významnému zlomu.
Postavil se do čela kozáckého povstání
V roce 1646 totiž zemřel Stanisław Koniecpolski, korunní hejtman, tedy nejvyšší velitel hned po králi, a velký přítel kozáků. Funkci po Koniecpolském převzal jeho syn Aleksandr. Ten ale spolu s dalšími polskými šlechtici začal velmi brzy na Ukrajině omezovat kozácká práva a svobody. Bylo tak jen otázkou času, kdy dojde k potížím.
Chmelnický se v této době dostal do sporu s jedním z Koniecpolského chráněnců, se kterým se přel o vlastnictví jednoho panství. Rozhodl se stěžovat si u krále Vladislava a jako odpověď obdržel oficiální potvrzení o tom, že právoplatným vlastníkem sporného pozemku je on. S tím se ale jeho protivníci nespokojili a začali plánovat jeho vraždu. Došlo to až tak daleko, že byl Chmelnický dokonce zajat, podařilo se mu ale uprchnout.
Ukryl se na Záporožskou Síč, shromaždiště bojovných kozáků na ostrově uprostřed Dněpru. Zde byl svými soukmenovci, jejichž nespokojenost stále narůstala, zvolen nejvyšším hejtmanem. Pod jeho vedením brzy začalo hnutí odporu kozáků proti polsko-litevské nadvládě na Ukrajině. Kozáci tak například začali razit vlastní mince a nadále vystupovali proti Polsku.
Krveprolití následovalo Chmelnického na každém kroku
Pochopitelně to ale nezůstalo bez odpovědi, a tak jejich směrem brzy vyrazilo polské vojsko s cílem povstání potlačit. To se ale příliš nedařilo, protože Bohdan Chmelnický si na pomoc pozval tatarského prince Tuhaje Beje a jeho muže, se kterými Poláky opakovaně v bitvě porazil.
Následně se vše ještě zkomplikovalo, když v daleké Varšavě zemřel král Vladislav a situace se stala kompletně nepřehlednou. Pouto k panovníkovi bylo tím posledním, co Bohdana a jeho muže vázalo k polskému státu. Přestože se polská šlechta pokoušela vyřešit konflikt diplomatickou cestou, u kozáků jejich emisaři nepochodili. Všude, kam kozáci přišli, za nimi zůstávala spoušť a těla zmasakrovaných Poláků i Ukrajinců.
Během svého postupu Chmelnického muži podnikali také pogromy na židovské obyvatelstvo Ukrajiny, které bylo hejtmanovi trnem v oku a považoval je za zrádce a posluhovače nenáviděných Poláků, kterých se je potřeba zbavit. Během těchto masakrů zemřely až desetitisíce lidí a zacházení se zajatci bylo skutečně brutální. Uvádí se, že oběti byly často upalovány zaživa nebo naráženy na ostré kůly.
Bohdan Chmelnický požádal o pomoc ruského cara Alexeje Michailoviče.
Ze zoufalství hledal pomoc v Rusku
Teprve v roce 1649 se Polákům podařilo postup kozáků zastavit, a to poté, co se do čela armády postavil kníže Jeremiáš Wisniowiecki. Ten v několika bitvách zvítězil, než definitivně povstalce porazil v roce 1651 v bitvě u Berestečka. Tyto boje byly provázeny bezuzdným násilím také ze strany Poláků, kteří zajatce mučili a popravovali, aniž by se obtěžovali se soudem. Krev tak na Ukrajině tekla proudem přičiněním obou stran.
Chmelnickému nakonec nezbylo nic jiného, než se spasit útěkem. Ochranu nalezl nejprve na Krymu, nakonec se ale dostal až k ruskému caru Alexeji Michailoviči, kterého požádal o pomoc. V roce 1654 tak byla uzavřena Perejaslavská smlouva, v důsledku které došlo k rozdělení Ukrajiny podél Dněpru mezi polsko-litevskou šlechtu a moskevský stát, kterému vzbouření kozáci přísahali věrnost. Z polského područí se tak Ukrajinci záhy dostali do toho ruského.
Pro Bohdana Chmelnického ztráta západní Ukrajiny samozřejmě znamenala velkou potupu a odmítal se s výsledkem smířit. Plánoval dokonce další tažení, ale než k němu stačilo dojít, dostihla ho smrt. Osudnou se mu stala mozková mrtvice, která ho podle pověsti zastihla poté, co ho rozrušila zpráva o vzpouře části jeho kozáků. Psal se rok 1657.
Názory na Bohdana Chmelnického se v dnešní době různí. Na Ukrajině zůstává národním hrdinou, který ač nevydobyl zemi samostatnost, přispěl k sebeuvědomění ukrajinského národa. Zároveň s ním zůstává spojena i hořkost. Vyčítány jsou mu jak židovské pogromy, tak fakt, že se nakonec v nenávisti k Polákům rozhodl uzavřít spojenectví s Ruskem. Zůstává tak zcela jistě vyznamnou, ale kontroverzní postavou evropských dějin.
Zdroje:
