Článek
Pamatujete si ještě, jak chutnala nefalšovaná předrevoluční káva? Někdo se při té představě otřese hrůzou, jiný spokojeně pomlaskává a poctivého turka si vaří i dnes. Za socialismu jsme ale příliš možností neměli, zavděk jsme tak museli vzít těmi několika způsoby, jak si kávu dopřát.
Káva se do Československa dovážela neumletá a zrna bývala ještě zelená. Pražení se provádělo zde a monopol na něj měla společnost národního podniku Balírny obchodu, která disponovala devíti závody. V některých se káva balila a distribuovala dál, v šesti se přímo pražila. Tyto provozovny se nacházely v Praze-Vysočanech, Liberci, Jihlavě, Valašském Meziříčí, Bratislavě a v Popradu.
V cukrárně turka obvykle dělali do broušené sklenice.
V obchodech příliš na výběr nebylo
V obchodě si zákazník mohl koupit buď mletou kávu, nebo kávu zrnkovou. Pokud jste si vybrali druhou variantu, a to s největší pravděpodobností značky Standard, po zaplacení jste si museli vystát frontu na mlýnek. V samoobsluze byl obvykle k dispozici pouze jeden nebo dva, a tak bylo zkrátka nutné čekat. Na druhou stranu, téměř všude to poté vonělo. Ke cti je tomuto typu kávy také to, že býval poměrně kvalitní.
Pro fajnšmekry ale existovala ještě druhá možnost, a to mletá káva Speciál. Prodávala se v černém obalu s obrázkem kávových zrn a její výhodou byl vysoký podíl arabiky. Navíc bývala většinou čerstvě upražená.
V kuchyni jste si v rychlovarné konvici nebo na plotně ohřáli vodu, mletou kávu nasypali do sklenice a ještě vroucí vodou jste ji zalili. Následně bylo třeba počkat, až se lógr snese ke dnu hrníčku. Podobný způsob přípravy kávy je velmi neobvyklý a kromě Československa se objevoval snad jen v Polsku.
Kafe s tuzemákem a Melta
Kdo si chtěl trochu dopřát, mohl si kafe trochu vylepšit. Místo klasického mléka se ale často používalo sladké kondenzované mléko z plechovky. Zvlášť pánové často sáhli po kapce tuzemáku a zapomenout nesmíme ani na cukr. Ten kostkový byl obvykle uložený v obývací stěně a používal se, když přišla návštěva.
Hitem byla také takzvaná „zdravá káva“, což nebylo nic jiného, než náhražka z čekanky, prodávaná pod názvem Melta. Vzhledem k tomu, že v ní nebyl kofein, velmi často ji popíjely děti a připravovaly ji dokonce i kuchařky ve školních jídelnách. Ten, kdo ji měl rád, si ji může v supermarketu koupit dodnes.
Pokud jste si chtěli zajít na kafe ven, v socialistickém Československu byste nejspíš vyrazili do cukrárny. Servírka by před vás postavila turka ve sklenici a jako zákusek byste si dali větrník nebo koňakovou špičku. Jen v těch nejlepších podnicích byste si kávu mohli vypít z klasického šálku.
Kavárny byly buržoazní přežitek
Naopak na kavárnu byste stěží narazili. Za první republiky u nás sice měly tradici a těšily se velké popularitě, po nástupu komunistů k moci se ale začaly považovat za buržoazní přežitek. Jednou z mála kaváren, které tuto změnu smýšlení ustály, byla pražská Slavia.
Velké popularitě se dnes těší espresso. To sice bylo vynalezeno již na počátku dvacátého století a ve světě byste ho dostali běžně, v Československu šlo ale o velkou vzácnost. Servírovalo se pouze v několika málo hotelích, jako například pražském hotelu Intercontinental nebo karlovarském hotelu Thermal.
Běžné nebylo ani to, že byste si jen tak mohli dopřát kávu s sebou. Na rychlé kafe se chodilo „na stojáka“ do bufetu, ke konci dvacátého století si poté někteří vařili kávu do termosky a nosili si ji s sebou. Tento zvyk se ale více rozšířil teprve v 90. letech, kdy byla vynalezena moka konvička.
Zdroje:
