83 dní utrpení: Příběh muže, který se rozpadal zaživa

Radiace je zrádná právě v tom, že na ni nemáme žádné smysly. Zatímco kouř cítíme a oheň vidíme, záření působí neviditelně a neúprosně.

Pokud člověk dostane malou dávku, organismus se s ní obvykle vypořádá – někdy bez následků, jindy s dlouhodobým rizikem rakoviny. Pokud ale dávka přesáhne určitou hranici, nastupuje tzv. akutní radiační syndrom.

První příznaky přicházejí už po několika hodinách: nevolnost, zvracení, slabost, závratě. Pak nastává období klidu – tělo klame, zdá se, že se uzdravuje. Jenže pak udeří druhá vlna: kůže rudne, vlasy i zuby vypadávají, imunita se zhroutí a vnitřní orgány začnou selhávat.

Smrt bývá krutá a bolestivá. Ti, kteří dostali nejvyšší dávky, umírají během dnů. U nižších dávek může utrpení trvat týdny či měsíce.

Nejznámějším symbolem nemoci z ozáření zůstává havárie v Černobylu roku 1986.

Hasiči, kteří dorazili k hořícímu reaktoru, netušili, že stojí na prahu pekla. Holýma rukama zvedali kusy radioaktivního grafitu, který vypadal jako uhlíky. Někteří z nich dostali tak obrovskou dávku záření, že jejich osud byl zpečetěn už během několika minut. Do nemocnic v Kyjevě a Moskvě byli odvezeni těžce ozáření.

Slovo hibakuša znamená doslova „ti, kteří byli zasaženi výbuchem“. Tak se v Japonsku říká lidem, kteří přežili atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki v srpnu 1945.

Ti, kteří nezemřeli okamžitě v ohnivé kouli nebo tlakové vlně, čelili další hrozbě – radiaci. V následujících dnech tisíce lidí trpěly akutní nemocí z ozáření: horečky, krvácení z dásní, vypadávání vlasů, bolesti, smrt během několika dní.

Ale i ti, kteří přežili, nesli následky po celý život. Hibakuša často trpěli leukémií, rakovinami a jinými chorobami spojenými s ozářením. Mnozí se paradoxně navíc potýkali i s těžkým společenským stigmatem – byli diskriminováni při hledání práce nebo manželství, protože je okolí považovalo za „poškozené“.

Dnes se slovo hibakuša používá nejen pro přeživší z Hirošimy a Nagasaki, ale i pro lidi vystavené záření při jiných katastrofách – například v Černobylu či Fukušimě.

Nemoc z ozáření ale není jen záležitostí válek. V roce 1999 došlo v japonské Tokaimuře k vážné nehodě v jaderném zařízení. Tři technici připravovali palivovou směs uranu, když porušili bezpečnostní postupy – nalili příliš velké množství do nádrže. Došlo k řetězové reakci a ozáření.

Nejhůře dopadl Hisashi Ouchi. Během vteřiny dostal tak extrémní dávku radiace (největší dávku, jaká kdy byla u člověka zaznamenána), že jeho chromozomy se úplně rozpadly.

Na místě začal zvracet a ztratil vědomí. Byl převezen do nemocnice v Tokiu, kde lékaři záhy pochopili, že stojí před nemožným úkolem. První dny byl při vědomí. Prosil, aby mohl vidět svou rodinu. Jeho kůže se odlupovala v cárech, vnitřní orgány selhávaly jeden po druhém.

Lékaři ho drželi při životě 83 dní pomocí moderní medicíny. Transplantace kostní dřeně, desítky krevních transfuzí, experimentální léčba… ale jeho tělo nedokázalo regenerovat ani základní buňky a doslova se rozkládalo lékařům před očima. Byl to jeden z nejděsivějších případů dokumentovaných v moderní medicíně.

Vasilij Ignatenko – hasič z Černobylu
Byla noc z 25. na 26. dubna 1986, když mladý hasič Vasilij Ignatenko uslyšel poplach. Se svou jednotkou spěchal do černobylské elektrárny – prý požár na střeše, nic, co by nezvládli. Netušili, že stojí proti nepříteli, který je zabije, a to nikoli plamenem, ale silou neviditelného záření.

Po několika hodinách Vasilij začal pociťovat slabost, závratě a palčivou bolest v krku. Na místě však nikdo netušil, co se děje – mysleli, že jde jen o vyčerpání. Až ráno jej spolu s ostatními převezli do nemocnice v Pripjati, později do specializovaného zařízení v Moskvě.Tam začalo skutečné peklo. Jeho manželka Ljudmila byla u něj, i když jí lékaři přísně zakázali kontakt. Popisovala, že jeho tělo se měnilo den ode dne. Nejprve rudé puchýře na kůži, pak krvácení z dásní a očí, vypadávání vlasů. Do týdne jeho pokožka zčernala, tkáně se začaly rozpadat. Zemřel po několika dnech v nesnesitelných bolestech. Bylo mu pouhých 25 let.

Jeho tělo, stejně jako těla ostatních těžce ozářených hasičů, bylo pohřbeno v olověné rakvi a zabetonováno hluboko v zemi – tak silně bylo nasáklé radiací, že by mohlo být nebezpečné i pro živé.

Byly jí pouhé dva roky, když nad Hirošimou v srpnu 1945 explodovala atomová bomba. Její dům byl vzdálený jen pár kilometrů od epicentra, ale Sadako zázrakem přežila. Vyrostla jako zdravá, normální dívka – nikdo by neřekl, že v sobě nosí stín smrti.

Deset let poté, v roce 1955, začala být unavená, často měla závratě a modřiny, které se nehojily. Lékaři jí oznámili diagnózu: leukémie způsobená ozářením. Bylo jí dvanáct.

Sadako věřila v japonskou legendu: kdo složí tisíc papírových jeřábů origami, tomu se splní přání. Začala skládat jeden za druhým – z nemocničních obalů, z útržků novin, z čehokoli, co našla. Jeřábi se hromadili kolem její postele, zatímco její tělo sláblo.

Nestihla složit celý tisíc. Zemřela 25. října 1955, ve věku dvanácti let. Její spolužáci dokončili zbývající jeřáby a její příběh se rozletěl světem jako symbol míru a hrůzy atomové války.Dodnes stojí v Hirošimě památník dětí s její sochou – malá dívka, která zvedá v ruce papírového jeřába.

Nemoc z ozáření fascinuje i děsí zároveň. Je to stín moderní doby – připomínka, že technologie, které jsme stvořili, mají i svou temnou stránku.

Hibakuša v Japonsku, hasiči v Černobylu nebo technici v Tokaimuře – jejich osudy varují lidstvo, že záření je síla, se kterou si není radno zahrávat. Smrt neviditelná, zákeřná, nesmlouvavá. Stačí jeden okamžik – a z těla se stane bojiště, na kterém není naděje na vítězství.

Zdroje: