Článek
Virus, který vymazal Cliveovu minulost
V březnu 1985 postihl britského muzikanta Clivea Wearinga prudký zánět mozku způsobený virem herpes simplex, tzv. herpetická encefalitida. Virus herpes simplex typu 1 (HSV-1) je tentýž typ viru, který u většiny lidí způsobuje jen běžný opar na rtu a je extrémně rozšířený – podle Světové zdravotnické organizace jím jsou nakaženy asi dvě třetiny populace. U naprosté většiny lidí ale zůstává virus neškodný, „spící“ v nervových buňkách (konkrétně v trojklanném nervu).
Ve zcela výjimečných případech – řádově 1–2 případy na milion lidí ročně – se však může stát, že virus pronikne do mozku. Nejasnou kombinací genetických, imunitních a náhodných faktorů se aktivuje a dostane přes čichové nervy nebo krevní řečiště až do mozkové tkáně, kde začne ničit neurony.
Infekce v případě Clivea zasáhla hipokampus a přilehlé části spánkových laloků – tedy klíčové struktury, které zajišťují ukládání nových a vybavování uložených vzpomínek. Do nemocnice byl přijat pozdě, ve fázi, kdy už měl vysokou horečku, halucinace a záchvaty. Infekce tedy stihla nenávratně poškodit obě hemisféry v oblasti hipokampu.
Když se po několika dnech probudil z kómatu, ztratil většinu epizodické i sémantické paměti. To znamená, že přišel téměř zcela o schopnost vzpomenout si na veškeré minulé osobní události i na fakta o světě. A co je ještě horší, nedokáže si od té doby ani vytvořit nové vzpomínky.
Jeho vědomí se tak rozpadlo do několika sekund dlouhých úseků, mezi nimiž zůstává prázdno.
Extrémní případ amnézie
Nejedná se tedy o klasickou amnézii, kterou možná známe z filmů. Z lékařského hlediska jde o těžkou kombinaci anterográdní a retrográdní amnézie.
Anterográdní znamená neschopnost tvořit nové vzpomínky; retrográdní pak ztrátu části minulosti.
Neuropsychologové považují Clivea Wearinga za nejextrémnější známý případ amnézie vůbec.
Jeho kognitivní funkce – řeč, inteligence, logika – zůstaly relativně zachované, proto rozumí mluvenému slovu, dokáže psát, i abstraktně myslet. Ovšem, bez kontinuity paměti tyto schopnosti ztrácí téměř jakýkoliv smysl. Jakmile je přerušen tok vědomí, mizí i smysl času, příběhu, identity.
Psycholožka Barbara Wilsonová, která ho studovala více než 30 let, popsala Clivea jako „muže žijícího ve věčném přítomném okamžiku“. Jeho mozek neustále začíná znovu.
Hudba: jediný přeživší v Cliveově mozku
Paradoxně právě hudba, kterou Clive studoval celý život, se stala jeho jediným stabilním prostorem. Přestože si nepamatuje, že umí hrát, jeho procedurální paměť – druh nevědomé, naučené paměti – zůstala neporušená. Takže když usedne ke klavíru, jeho ruce si „pamatují“ noty, fráze i rytmus. Lékaři popsali, že během hraní jeho vědomí ožívá, soustředí se a reaguje. Ale jakmile s hraním skončí, okamžitě zapomene, že vůbec něco dělal…
Tento paradox se stal zásadním důkazem, že různé typy paměti sídlí v různých částech mozku. Hipokampus ukládá vědomé vzpomínky, zatímco motorické dovednosti zůstávají v bazálních gangliích a mozečku.
Cliveův mozek tak dokazuje, že člověk může „vědět, jak“, i když zapomene „co“.
Paměť jako základ identity
Pro běžného člověka je paměť samozřejmostí. Bez ní ale mizí pocit jáství. Paměť je nezbytná pro vytvoření lidské identity. V psychologii se mluví o tzv. autobiografické kontinuitě, tj. oné nezbytné schopnosti spojovat minulost, přítomnost a budoucnost do jednoho příběhu.
U Clivea tato kontinuita chybí. Jeho identita je okamžiková, neukotvená.
Stále reaguje emocionálně, rozpoznává tváře a projevuje citové vazby - jeho manželka Deborah Wearingová popsala, že pokaždé, když ji Clive spatří, rozzáří se a obejme ji s radostí, jako by ji viděl po letech. Cit tedy přetrvává, i když neexistuje žádná vědomá vzpomínka.
Neurovědci to označují za důkaz, že i emoční paměť – spojená s limbickým systémem a amygdalou – funguje odděleně od paměti vědomé.
Člověk tedy může dokonce i milovat, i když zapomene proč.
Vědecký odkaz
Případ Clivea Wearinga zásadně ovlivnil moderní neuropsychologii paměti.
Díky němu se podařilo lépe porozumět rozdílům mezi deklarativní, procedurální a emoční pamětí, stejně jako roli hipokampu. Jeho život se stal empirickým důkazem, že vědomí není trvalý stav, ale sekvence okamžiků, které se spojují díky paměti. Bez ní je člověk biologicky živý, ale psychologicky „zrozený znovu“ každou minutu.
Z medicínského pohledu šlo o dokonale lokalizované poškození hipokampu – extrémně vzácné. U většiny pacientů bývá zasažen i neokortex a dochází k rozsáhlejším poruchám osobnosti, řeči či hybnosti. U Clivea ale zůstala většina mozku funkční: mluvil, poznával, cítil – jen neuměl spojit okamžiky do souvislého toku.
Právě tato kombinace z něj udělala výjimečný „přírodní experiment“, díky kterému věda pochopila, jak přesně paměť vzniká a kde sídlí.
Jak žije Clive dnes?
Clive Wearing dnes, čtyřicet let po onemocnění, stále žije, a to v londýnském pečovatelském zařízení, pod lékařským dohledem.
Jeho fyzický stav je stabilní, psychicky bývá klidný, někdy vtipkuje – i když o pár minut později zapomene, že něco řekl. Neví, že přežil jednu z nejzávažnějších forem amnézie v historii. Neví, že se stal klíčovou postavou vědy o lidské mysli. Ale když hraje na klavír, je zcela přítomen – v jediném, nepřerušeném proudu hudby, který překonává i paměť.
Zdroje:
Wilson, B. A., & Wearing, D. (1995): Living Without Memory: The Case of Clive Wearing.
Sacks, O. (2007): The Man Who Mistook His Wife for a Hat.
Deborah Wearing (2005): Forever Today: A Memoir of Love and Amnesia.
Tulving, E. (2002): Episodic Memory: From Mind to Brain.
Kihlstrom, J. F. (2013): Amnesia and the Self.
BBC Documentary (2005): The Man with the 7-Second Memory.
