Článek
Objevuje se pravidelně, podobně jako jarní pylové alergie nebo předvolební billboardy se šťastnými lidmi, kteří vypadají, jako by právě vyhráli v tombole roční zásobu minerálky. Jev se jmenuje „herec jako svědomí národa“.
Funguje to přibližně takto - někde se stane politická nebo společenská událost, národ je zmatený, lidé se hádají na internetu, někteří už tradičně píší, že „tohle už tady jednou bylo“, aniž by dokázali přesně určit kdy. A v tu chvíli se objeví herec. V ideálním případě s vážným výrazem, lehce nakloněnou hlavou a pohledem člověka, který právě sestoupil z hory po čtyřicetidenním rozjímání.
A pronese stanovisko.
Ne názor. Stanovisko.
Názor může mít každý. Stanovisko přinášejí lidé, kteří hráli třicet let primáře, policistu nebo přísného dědečka v televizi.
A teď pozor - nejde mi o to říkat, že herci nemají právo mluvit do veřejných věcí. To by byla hloupost. Samozřejmě že mají. Jsou občané jako každý jiný. Platí daně, nadávají na ceny másla, stojí v kolonách a občas jim spadne mobil mezi sedačky v autě. V tom jsme si všichni rovni.
Jenže někdy vzniká zvláštní představa, že jejich názor má vyšší váhu už jen proto, že ho vysloví člověk, kterého jsme kdysi viděli ve večerním seriálu.
Představte si jinou profesi.
Instalatér vystoupí na tiskové konferenci a vážně řekne:
„Jako člověk, který třicet let měnil sifony, cítím povinnost promluvit k národu.“
Pekař pronese:
„Mé zkušenosti s rohlíkem mě vedou k zásadnímu postoji k mezinárodní situaci.“
Řidič vysokozdvižného vozíku zvedne prst:
„Jako morální autorita společnosti musím říct, že…“
Národ by si řekl, že pán zřejmě vdechl příliš mnoho výparů.
U herců to ale nějak přijímáme.
Možná proto, že herec pracuje s emocemi. Možná proto, že je vidět. A možná proto, že televize vytváří zvláštní optický klam. Když člověka vidíte dvacet let na obrazovce, začnete mít pocit, že ho znáte. Že je součást rodiny. Že kdyby zazvonil u dveří, pustíte ho dál a nabídnete mu kávu.
Jenže neznáte.
Znáte postavu.
To je rozdíl asi jako mezi obrázkem guláše v jídelním lístku a skutečným gulášem. Na obrázku vypadá všechno skvěle. Pak přijde realita a maso vede osamělý boj o přežití v oceánu omáčky.
Další věc, která mě pobaví, je občasná herecká představa vlastní výjimečnosti. Člověk někdy slyší rozhovory, kde herec popisuje svou práci skoro jako kombinaci hlubinného potápění, transplantace srdce a výstupu na osmitisícovku.
„Na roli jsem se připravoval osm měsíců. Musel jsem proniknout do psychiky postavy.“
„Bylo to psychicky nesmírně náročné.“
„Ta role mě úplně vysála.“
Dobře. V divadle souhlasím. Tam opravdu klobouk dolů. Stojíte před živým publikem. Žádný střih. Žádná druhá šance. Dvě hodiny jedete naplno a když něco pokazíte, nezachrání vás režisér slovy: „Dáme ještě jednu.“
Divadlo je poctivé řemeslo.
Jenže pak přijde druhá strana hereckého vesmíru.
Nekonečné seriály.
Tam už člověk někdy získává pocit, že sleduje spíše průmyslovou výrobu než umění.
Scénárista často netuší, co bude za tři díly. Děj se nevyvíjí, děj se vyrábí. Lepí se dohromady s odhodláním a improvizací, s jakou vlaštovka staví hnízdo.
„Pepa měl umřít, ale diváci ho mají rádi.“
„Tak neumře.“
„Jenže už spadl ze skály.“
„Tak přežil.“
„A jak?“
„Nevím.“
„Dobře. A ještě zjistíme, že má tajného bratra.“
„Neměl už dva?“
„Tak třetího.“
A do toho herec poskytne rozhovor:
„Musel jsem najít hlubokou motivaci své postavy.“
Jakou motivaci?
V minulém díle byl automechanik. O dva týdny později je majitel hotelu. Pak se ukáže, že je adoptovaný. Následně ztratí paměť. Za měsíc si ji vrátí. Potom ho unese bývalá manželka, která měla být čtyři roky mrtvá.
To už není psychologická studie lidské duše.
To je nádeničina.
Poctivá, tvrdá, televizní nádeničina.
A není na tom nic špatného.
Naopak.
Na světě je spousta profesí, které stojí na každodenní rutině. Přijdete, odvedete práci, jdete domů. Někdo pokládá dlažbu, někdo montuje okna, někdo osm hodin sedí v kanceláři a odpovídá na e-maily, které existují hlavně proto, aby vznikly další e-maily.
Herec v seriálu je často totéž.
Přijde.
Naučí se text.
Řekne:
„Cože? Ty jsi moje sestra?“
Střih.
„Nemůžu ti to vysvětlit.“
Střih.
„Doktore, zachraňte ho!“
Střih.
Domů.
Hotovo.
Není to ostuda.
Ostuda začíná až ve chvíli, kdy se z toho začne dělat skoro nadpřirozená disciplína.
Protože pak to vypadá, jako by zbytek společnosti trávil pracovní dobu lehce a bez námahy.
Zkuste říct zdravotní sestře po dvanáctihodinové směně:
„Vy nevíte, co je psychická náročnost práce.“
Zkuste to říct horníkovi.
Nebo člověku, který celý den opravuje silnice v červenci při třiceti stupních.
Nebo učiteli po rodičovských schůzkách.
Tam bych čekal odpověď velmi stručnou a velmi nehereckou.
Ještě jedna věc mě fascinuje.
Když se mluví o historii, občas vzniká dojem, že herci byli vždy jakési odvážné majáky morálky.
Jenže historie bývá méně poetická.
Drtivá většina lidí se v každé době nějak přizpůsobuje systému, ve kterém žije. Herci nejsou jiný biologický druh. Nerodí se s vestavěným čipem občanské statečnosti.
Jsou mezi nimi odvážní lidé? Samozřejmě.
Jsou mezi nimi lidé, kteří riskovali kariéru i osobní život? Ano.
A těm patří respekt.
Jenže výjimka není pravidlo.
Většina lidí v jakékoli profesi chce normálně fungovat, uživit rodinu a nepřijít o práci.
To není odsudek.
To je realita.
Proto mě vždy pobaví představa herce jako zvláštní aristokracie ducha.
Ne.
Jsou to normální pracující lidé.
A to myslím úplně bez urážky.
Naopak.
Poctivá práce je poctivá práce.
Jen by možná prospělo trochu méně vznešenosti.
Trochu méně tváře člověka, který nese na ramenou osud civilizace.
Trochu méně prohlášení o mimořádné hloubce tvorby ve chvíli, kdy se už osmou sezonu natáčí díl s názvem „Tajná dcera odhaluje šokující pravdu“.
A trochu více pokory.
Protože čím víc někdo vysvětluje vlastní výjimečnost, tím víc člověk získává podezření, že si ji musí připomínat hlavně sám sobě.
A možná by úplně stačilo říct:
„Jsem herec. Dělám svou práci. Někdy je těžká, někdy ne. Občas se něco povede, občas ne.“
To by mimochodem působilo mnohem důstojněji.
A hlavně lidsky.
Což je paradoxně vlastnost, kterou by člověk čekal právě od lidí, jejichž profesí je hrát lidi.
