Článek
Zdravím zpocené cyklisty a tvářím se, že jsem člověk, který pochopil technologický pokrok.
V reklamních materiálech se tomu říká „nová svoboda pohybu“. Ve skutečnosti se ukázalo, že jsem si nekoupil dopravní prostředek. Koupil jsem si dlouhodobý vztah plný zklamání, nečekaných zvratů a pravidelných oprav.
Kolo bylo podezřele levné.
To je věta, kterou dnes vyslovuji se stejnou tíhou jako člověk, který říká: „Všiml jsem si, že ten medvěd v lese vypadal přátelsky.“ V době nákupu mi však cena připadala jako triumf inteligence. Ostatní lidé kupovali elektrokola za padesát, sedmdesát, někdy i sto tisíc korun. Já našel stroj za zlomek ceny. Přesně ten okamžik, kdy člověk získá pocit, že porazil systém.
Systém mě nechal chvíli radovat.
Kolo přijelo v obrovské krabici. Uvnitř bylo pečlivě zabalené do plastů, pěnových výplní a asi osmi kilometrů lepicí pásky. Vypadalo fantasticky. Moderní rám, robustní baterie, displej, který sliboval budoucnost. Připadal jsem si jako člověk, který právě rozbalil technologický zázrak.
První den byl nádherný.
Vyrazil jsem na projížďku a skutečně to fungovalo. Motor zabral, vítr mi foukal do vlasů a já si říkal, že lidstvo dokázalo neuvěřitelné věci. Přistáli jsme na Měsíci, postavili internet a někde v továrně na druhém konci světa vzniklo moje elektrokolo.
Druhý den se přetrhl řetěz.
Ne že by se nějak povolil. Ne že by trochu přeskočil. Ne. Rozhodl se ukončit pracovní poměr. Byl to rozchod bez předchozího varování. Jel jsem zcela normálně a najednou se ozvalo zvukové „křup“, následované tichem, které jsem dosud znal jen z kostelů a pohřbů.
Sesedl jsem.
Podíval jsem se dolů.
Řetěz ležel na zemi s výrazem člověka, který právě podal výpověď a odchází z kanceláře bez ohlédnutí.
Dva dny.
Vydržel dva dny.
To není technická závada. To je zkušební doba.
Dobře, řekl jsem si. Každý výrobek může mít drobné problémy. Vyměnil jsem řetěz a pokračoval v experimentu.
Pak přišla baterie.
Výrobce uváděl dojezd 25 kilometrů. To znělo rozumně. Nepotřeboval jsem objet republiku. Chtěl jsem jen normálně jezdit.
Po několika dnech jsem zjistil zajímavou věc.
Výrobce zřejmě zapomněl dodat jednu zásadní informaci – že těch 25 kilometrů platí pouze v případě, že jezdec váží asi sedm kilogramů, jede z kopce, má vypnutý motor a pohybuje se v prostředí bez gravitace.
Reálný dojezd byl kolem pěti kilometrů.
Pět.
To není dojezd. To je vzdálenost mezi dvěma většími autobusovými zastávkami.
Baterie se vybíjela způsobem, který připomínal životní energii člověka v pondělí ráno. Na displeji jsem měl čtyři čárky. O minutu později tři. Pak dvě.
A najednou nula.
Nebyl tam žádný přechod. Žádné postupné varování. Prostě psychický kolaps.
Začal jsem si představovat, co se asi děje uvnitř baterie. Pravděpodobně tam sedí malí zaměstnanci a každé ráno hlasují, jestli dnes budou pracovat.
„Tak co, kolegové?“
„Nevím, já bych dneska nedělal nic.“
„Výborně, schváleno.“
Po určité době jsem si zvykl plánovat trasy podle toho, jak daleko jsem ochoten tlačit kolo zpátky domů.
Pak přišla klika.
Jednoho dne jsem šlapal úplně normálně, když jsem ucítil zvláštní pocit. Pravá noha se najednou vydala vlastním směrem. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem nezačal trpět nějakou neurologickou poruchou.
Ne.
Ulomila se klika.
Nevyviklala se.
Nepraskla trochu.
Ulomila se způsobem, jako když ve filmu padá most po výbuchu.
Díval jsem se na ni v ruce a přemýšlel, jak je vůbec možné ulomit součástku, která byla navržena pro opakované působení síly.
Došel jsem k závěru, že klika nebyla vyrobena z kovu.
Byla vyrobena z optimismu.
Po výměně kliky jsem si začal myslet, že už mě nic nepřekvapí.
To byl omyl.
Další kapitola mého vztahu s elektrokolem se jmenovala regulátor.
Regulátor motoru fungoval podle principů, které moderní věda zatím nepochopila.
Někdy fungoval dokonale.
Jindy nefungoval vůbec.
Neexistovala žádná logika.
Mohl jsem zapnout kolo desetkrát po sobě a pokaždé dostat jiný výsledek.
Jednou motor zabral okamžitě.
Podruhé se nic nestalo.
Potřetí se displej rozsvítil, ale motor spal.
Počtvrté všechno fungovalo, ale jen do první zatáčky.
Začal jsem k němu přistupovat jako k citlivému umělci.
Před jízdou jsem ho jemně pohladil po rámu.
Občas jsem řekl něco povzbudivého.
„Tak dneska by to šlo, ne?“
Nevím, jestli to pomáhalo, ale rozhodně to nebylo méně racionální než technické vysvětlení.
Přesto všechno existovala jedna součástka, která fungovala bezchybně.
Přední světlo.
To byla jediná věc, která pracovala se stoprocentním nasazením.
Světlo svítilo pokaždé.
Svítilo silně.
Svítilo spolehlivě.
Myslím, že kdyby se celé kolo rozpadlo na jednotlivé šroubky, přední světlo by ještě dalších osm let leželo někde v příkopu a poctivě osvětlovalo okolí.
Zadní světlo ovšem nefungovalo.
Po důkladném zkoumání jsem zjistil proč.
Nenatáhli k němu drátky.
Ne že by byly přerušené.
Ne že by špatně vedly proud.
Ne.
Prostě neexistovaly.
Někdo v továrně dospěl k názoru, že elektřina k zadnímu světlu je nepovinná.
Představuji si závěrečnou kontrolu kvality.
„Přední světlo?“
„Ano.“
„Zadní světlo?“
„Ano.“
„A dráty?“
„Jaké dráty?“
„Máte pravdu. Další kus.“
Začal jsem si uvědomovat, že nevlastním dopravní prostředek.
Vlastním filozofický projekt.
To kolo mě učilo pokoře.
Učilo mě trpělivosti.
Učilo mě, že očekávání jsou zdrojem utrpení.
Někde mezi třetím řetězem a druhou opravou regulátoru jsem dosáhl zvláštního duševního stavu.
Přestal jsem být naštvaný.
Začal jsem být fascinovaný.
Každé ráno jsem přicházel ke kolu se zvědavostí archeologa otevírajícího starověkou hrobku.
Co asi nebude fungovat dnes?
Překvapí mě něčím novým?
Zůstane sedlo na svém místě?
Bude gravitace fungovat normálně?
Nikdy jsem nevěděl.
A právě v tom bylo něco zvláštního.
Moderní život bývá předvídatelný. Budík zazvoní. Auto nastartuje. Telefon funguje.
Ale ne moje elektrokolo.
To přinášelo dobrodružství.
Každý den.
Každý kilometr.
Každou zatáčku.
A možná právě proto jsem ho nakonec nezačal nenávidět.
Začal jsem ho respektovat.
Protože vytvořit stroj, který dokáže být současně kolem, loterií, psychologickým experimentem a zdrojem existenciálních otázek, není jednoduché.
To už není výrobek.
To je umění.
