Článek
Pak existují auta, která vás přepraví z bodu A do bodu B. A úplně mimo všechny kategorie existuje moje Škoda Fabia SDI z roku 2001.
Ano, SDI. Tři písmena, která automobiloví nadšenci vyslovují přibližně se stejným nadšením, jako člověk oznamuje termín kolonoskopie.
Je to auto, které jsem si nevybral srdcem. Ani rozumem. Myslím, že jsme se prostě jednou potkali a rezignovali jeden na druhého.
Když se dnes někde baví chlapi o autech, je to zvláštní podívaná. Jeden vytáhne historku o dvousetkoňovém turbobenzínu, druhý mluví o elektromobilu, který zrychlí na stovku rychleji než lidský mozek zpracuje existenciální krizi. A já tam stojím a přemýšlím, jestli mám vůbec přiznat, že moje Fabia potřebuje na dosažení stovky čas, během kterého se dá vyřídit menší hypotéka.
Motor SDI totiž není motor v klasickém smyslu. Je to spíš filozofie. Životní postoj. Meditace na kolech.
Když šlápnete na plyn, auto se nerozběhne. Auto se zamyslí.
Vyhodnotí situaci.
Zváží všechna pro a proti.
Podívá se do kalendáře.
A pak velmi opatrně začne zrychlovat.
Možná.
Pokud uzná za vhodné.
Předjíždění je s tímto strojem zážitek, který hraničí s hazardem. Když jedu za kamionem a napadne mě ho předjet, nejdřív si udělám podrobnou analýzu situace. Podívám se do zrcátek, zkontroluji protisměr, počasí, ekonomickou situaci v Evropě a ideálně i dlouhodobou předpověď klimatu.
Protože předjíždění s Fabií SDI není manévr.
Je to projekt.
Člověk nezačne předjíždět jen tak impulzivně. To není sporťák. Tady potřebujete strategický plán a pravděpodobně i souhlas několika státních institucí.
Párkrát se mi stalo, že mě při rozjezdu na křižovatce předjel traktor. A teď nemyslím obrazně. Myslím skutečný zemědělský stroj, jehož hlavním životním úkolem je tahat pluh po poli.
Pamatuji si ten moment dodnes.
Vedle mě stál traktorista. Padla zelená. Já se rozjíždím, traktor se rozjíždí. A najednou jsem si uvědomil, že jeho stroj se vzdaluje.
Ne rychle.
Ale jistě.
Podíval se na mě.
Já na něj.
A v jeho pohledu nebyl výsměch.
Byl tam soucit.
To bolelo.
Jenže pak člověk začne přemýšlet jinak. Protože po letech soužití zjistí jednu věc.
To auto neumí skoro nic.
Ale to, co umí, dělá děsivě dobře.
Spotřeba? Kolem čtyř a půl litru.
V dnešní době skoro zázrak. Ostatní řeší, jestli jejich SUV žere devět nebo deset litrů.
Emise? Vzorové.
V dnešní době automobilových zákazů, ekologických debat a emisních norem mám pocit, že moje stará Fabia snad při jízdě nevypouští spaliny, ale horský vzduch.
Možná kdyby technik na emisích strčil sondu do výfuku hlouběji, našel by uvnitř deštný prales a dvě chráněné veverky.
A hlavně – ono se to nekazí.
Tohle auto existuje mimo běžné fyzikální zákony.
Lidé kolem mě řeší filtry pevných částic, dvouhmotové setrvačníky, turba, elektroniku a senzory, jejichž názvy zní jako součásti vesmírného programu NASA.
Já?
Liju naftu.
Měním olej.
Dolévám vodu do ostřikovačů.
To je celé.
Konec seznamu.
Občas otevřu kapotu jen proto, abych se ujistil, že tam motor pořád je.
Myslím, že i Fabia je tím překvapená.
Vrže to v ní samozřejmě úplně všude. Interiér už dnes připomíná starou dřevěnou loď během bouře. Každý výmol vytváří novou symfonii zvuků.
Někde napravo cvakne plast.
Vzadu něco zaskřípe.
Palubní deska občas vydá tón, který připomíná umírajícího racka.
Když jedu po horší silnici, připadám si jako dirigent orchestru složeného výhradně z rozbitých skříní.
Ale víte co?
Mně to vlastně nevadí.
Po letech už znám všechny zvuky.
Dokonce bych řekl, že jsme se s autem naučili komunikovat.
Když něco vrzne trochu jinak, už zpozorním.
„Co je?“
Vrznutí.
„Aha, dobře.“
Normální člověk by asi řekl, že jsem se zbláznil.
A možná by měl pravdu.
Jenže já s tím autem trávím sto deset kilometrů denně.
Sto deset kilometrů.
Každý den.
To už není dopravní prostředek.
To je vztah.
Dlouhodobý vztah.
A jako každý vztah má své fáze.
Ze začátku přichází naděje.
Pak frustrace.
Potom smíření.
A nakonec stav, kdy přijmete všechny chyby toho druhého a už si bez něj nedokážete představit život.
Ano, moje Fabia je líná.
Ano, předjíždí mě traktory.
Ano, při prudším stoupání mám pocit, že by mi cyklisté mohli dávat rady ohledně tempa.
Ale ráno sednu, otočím klíčkem a ono to jede.
Pořád.
Každý den.
Bez řečí.
Bez dramat.
Bez výstražných kontrolek připomínajících vánoční stromek.
V době, kdy auta obsahují více elektroniky než menší jaderná elektrárna, je na tom něco uklidňujícího.
Je to poctivý kus železa.
Nesnaží se být chytré.
Nesnaží se být moderní.
Nesnaží se být cool.
Jen existuje.
A funguje.
A tak jsem došel k závěru, že nejlepší auto mého života nemusí být nejrychlejší.
Nemusí být nejkrásnější.
Nemusí mít displeje přes půl palubní desky, ambientní osvětlení ani masážní sedačky.
Stačí, když ráno nastartuje a večer vás doveze domů.
Moje Fabia SDI z roku 2001 tohle dělá už roky.
A dokud pojede, nebudu měnit.
Protože člověk neopouští někoho, kdo s ním prošel tolik kilometrů.
Navíc mám trochu podezření, že tahle věc přežije mě.
Jednoho dne tu nebudu já, ale někde na okresce bude pořád pomalu, velmi pomalu, zrychlovat stará Fabia SDI.
A za volantem bude sedět nový majitel.
Trochu nervózní.
Protože ho právě předjel traktor.
