Článek
A když tam náhodou běží F. L. Věk – díváme se. Když běží Nemocnice na kraji města – díváme se. Když běží Inženýrská odysea, což mnozí kritici označují za cosi mezi kulturním omylem a televizním ekvivalentem zatuchlého sklepa – díváme se také.
A díváme se rádi.
V tom je právě ten problém. Nebo spíš záhada. Taková ta národní záhada, která by si zasloužila vyšetřovací komisi, znalecké posudky a hodinový dokument s dramatickou hudbou.
Protože já jsem si uvědomil jednu zvláštní věc. Ještě nikdy v životě jsem neviděl český seriál natočený v posledních třiceti letech opakovaně.
Nikdy.
Ne jednou za čas. Ne „náhodou při přepínání“. Ne „zrovna jsem šel kolem televize a zůstal stát“. Opravdu nikdy.
Kdyby mi někdo řekl: „Pojď, dávají reprízu seriálu z roku 2008,“ začal bych se automaticky rozhlížet po únikových východech.
Je to zvláštní. Protože moderní seriály mají všechno. Větší rozpočty. Lepší kamery. Dokonalejší zvuk. Herci mají bělejší zuby, čistší pleť a v bytech bydlí tak, že i člověk s nadprůměrným platem začne uvažovat o bankovní loupeži.
Všechno je lepší.
A přesto je všechno nějak horší.
Staré seriály mají jednu ohromnou výhodu: nesnaží se být důležité.
Dnešní seriál začne tak, že kamera proletí přes město, ozve se dunivá hudba a během prvních tří minut někdo objeví mrtvolu, ztratí dítě, odhalí korupční síť a zjistí, že jeho manželka spí s právníkem.
Ve starém seriálu se otevřou dveře a někdo řekne:
„Soudruhu inženýre, beton nepřijel.“
A člověk sedí přikovaný k obrazovce.
Protože teď začne drama.
Beton nepřijel.
Jaký bude další krok? Kamiony uvízly? Neplní plán? Vyřeší to podnik? Zvládne to kolektiv?
V moderním seriálu exploduje auto a divák si řekne:
„No a?“
Ve starém seriálu někdo špatně vyplní formulář a celé Československo psychicky kolabuje.
A funguje to.
Člověk si říká, že by to fungovat nemělo. Že je to nemožné. Vždyť tempo starých seriálů je z dnešního pohledu téměř geologické.
Dnes trvá televizní záběr asi dvě sekundy.
Ve starém seriálu trvá záběr tak dlouho, že během něj stihnete uvařit čaj, vrátit se a postavy jsou pořád v téže kanceláři.
Jen trochu vážněji hledí z okna.
Ale právě v tom něco je.
Postavy totiž tehdy existovaly i mezi větami.
Dnes lidé v seriálech mluví výhradně v hláškách.
Každá věta musí být úderná.
Každá replika musí skončit dramaticky.
Každý dialog připomíná souboj dvou lidí, kteří absolvovali třítýdenní kurz komunikační agresivity.
„Nechápeš to.“
„Ne. Ty nechápeš mě.“
„Tak odejdi.“
Ticho.
Konec scény.
Ve starém seriálu vypadal rozhovor jinak.
„Tak co, pane doktore?“
„Ale jo.“
„A co doma?“
„Taky jo.“
A člověk jim věřil celý životopis.
Možná je problém v tom, že dnešní tvorba trpí zvláštní nemocí. Nemocí kvantity.
Dnes vzniká tolik seriálů, že kdyby se člověk rozhodl poctivě sledovat všechno, musel by odejít ze zaměstnání a přestat spát.
Každý týden novinka.
Každý měsíc další bomba.
Každý rok revoluce televizní tvorby.
A po dvou letech si nikdo nepamatuje, že to vůbec existovalo.
Je to trochu jako moderní pečivo v supermarketu.
Vypadá krásně.
Voní nádherně.
Ale druhý den připomíná stavební materiál.
Staré seriály byly jiné.
Těch nebylo moc.
Neměly ambici změnit svět.
Jen prostě existovaly.
A zůstaly.
Dodnes si lidé pamatují postavy, věty, situace.
Nikdo si nepamatuje třetí epizodu nějakého seriálu z roku 2017, kde mladý kriminalista řešil vlastní trauma při vyšetřování sériového vraha.
Ale všichni si pamatují, jak někdo přišel do kanceláře a řekl:
„Máme problém.“
A problém skutečně existoval.
Nešlo o trauma z dětství.
Nešlo o komplikovaný vztah k otci.
Šlo o to, že nepřijel beton.
Což je mimochodem problém, který má překvapivě jasné kontury.
Další zvláštní věc je atmosféra.
Ve starých seriálech člověk vidí svět, který už neexistuje.
Ulice.
Byty.
Nádraží.
Hospody.
Obchody.
Normální lidi.
Lidi, kteří vypadají, jako že skutečně jedí guláš a ne chia semínka.
Dnešní seriálový svět vypadá jinak.
Nikdo nepracuje, ale všichni mají nádherné byty.
Nikdo nejí, ale všichni vypadají skvěle.
Nikdo nemá čas, ale všichni řeší vztahy.
A každé druhé okno vede do designového interiéru za částku odpovídající menšímu okresu.
Někdy si říkám, že kdyby tvůrci moderních seriálů natočili Inženýrskou odyseu dnes, vypadala by asi takto:
První díl.
Mladý inženýr přichází na stavbu.
Má komplikovanou minulost.
Jeho bývalá partnerka pracuje v konkurenční firmě.
Jeho otec ho nikdy nepodporoval.
Na staveništi objeví korupci.
Druhý díl.
Má milostný vztah se stavební techničkou.
Třetí díl.
Zjistí, že beton symbolizuje jeho potlačené emoce.
Čtvrtý díl.
Všichni pláčou.
Pátý díl.
Druhá série potvrzena.
Ve staré verzi prostě někdo přišel a řekl:
„Beton pořád nepřijel.“
A bylo hotovo.
Možná jsme zestárli.
To se také nabízí.
Možná nejde o seriály.
Možná jde o nás.
Možná člověk po určitém věku přestane hledat překvapení a začne hledat návrat.
Návrat do doby, kdy svět nebyl rychlejší než internetové připojení.
Kdy člověk neviděl deset tisíc tváří denně.
Kdy nebylo pět set nových titulů měsíčně.
Kdy televize neřvala:
„Tohle musíte vidět!“
Ale prostě řekla:
„Tady něco je.“
A člověk se díval.
Jenže si nemyslím, že je to celé jen nostalgie.
Protože nostalgie je zrádná věc.
Tvrdí vám, že dřív bylo všechno lepší.
Což není pravda.
Nebylo.
Bylo spoustu hrozných věcí.
Jenže mezi nimi vznikly věci, které přežily.
Dnes vzniká tolik obsahu, že už ani nevznikají seriály.
Vzniká televizní doprava.
Nekonečný proud věcí, které projedou kolem člověka a okamžitě zmizí.
A možná právě proto sedím večer u televize a znovu sleduji něco, co jsem viděl už pětkrát.
Protože vím, co přijde.
Vím, kdo co řekne.
Vím, jak to dopadne.
A paradoxně mě to uklidňuje víc než nejdražší současná produkce.
Když běží F. L. Věk, dívám se.
Když běží Nemocnice na kraji města, dívám se.
Když běží Inženýrská odysea, dívám se.
A když běží nový český seriál, oceněný kritikou, podporovaný kampaní a označený za generační výpověď?
Řeknu si:
„Možná někdy.“
A pak si přepnu na ten beton.
Protože beton možná nepřijel.
Ale kvalita kdysi ano.
