Článek
Mars se stal symbolem budoucnosti. Když už jsme dokázali přivést internet do ledniček a vytvořit aplikace, které nám připomenou, že máme pít vodu, logickým dalším krokem je přece přestěhovat několik milionů lidí na cizí planetu vzdálenou desítky milionů kilometrů. Co by se na tom mohlo pokazit?
Na první pohled vypadá Mars docela sympaticky. Je to planeta, má povrch, hory, údolí a dokonce i počasí. Marketingové oddělení vesmíru odvedlo slušnou práci. Jenže stejně jako u některých realitních inzerátů je potřeba číst i drobný text pod fotografiemi. Ano, Mars má atmosféru. Bohužel je asi tak užitečná k dýchání jako účet za elektřinu k přípravě večeře. Ano, na Marsu jsou ledové zásoby vody. Jen je potřeba je nejprve najít, vytěžit, zpracovat a přeměnit na něco, co člověka nezabije. A ano, na Marsu jsou nádherné výhledy. Pokud vám nevadí, že během jejich obdivování umrznete, udusíte se nebo vás ozáří kosmické záření.
Přesto se myšlenka kolonizace Marsu drží překvapivě pevně. Lidstvo totiž trpí zvláštní vlastností. Když někdo řekne, že něco bude nesmírně složité, drahé a nebezpečné, okamžitě se najde skupina lidí, která odpoví: „Výborně, kdy můžeme začít?“ Právě díky této vlastnosti jsme přepluli oceány, vylezli na Everest, vynalezli atomovou bombu a vytvořili reality show.
Zastánci života na Marsu argumentují tím, že bychom neměli mít všechna vejce v jednom košíku. Jinými slovy: pokud se Zemí něco stane, měli bychom mít záložní planetu. Je to rozumná úvaha. Na druhou stranu je pozoruhodné sledovat druh, který není schopen bez hádek spravovat jednu planetu, jak sebevědomě plánuje správu dvou. Představa, že se na Zemi nedokážeme shodnout ani na tom, jak třídit odpad, ale na Marsu vytvoříme dokonale fungující civilizaci, má v sobě jistou dávku optimismu. Nebo chemie.
Technologicky je situace fascinující. Rakety jsou stále výkonnější, robotické mise stále úspěšnější a inženýři pravidelně dokazují, že slovo „nemožné“ vnímají spíše jako osobní urážku než jako fakt. Dostat člověka na Mars je pravděpodobně otázkou času. Udržet ho tam naživu je však úplně jiná disciplína. Je to podobné, jako když vás někdo vysadí uprostřed Sahary s gratulací, že jste úspěšně dorazili do cíle. Skutečné problémy totiž začínají až po příjezdu.
Mars není zrovna pohostinný pronajímatel. Průměrná teplota se pohybuje hluboko pod bodem mrazu. Atmosférický tlak je tak nízký, že by se lidské tělo bez ochrany rychle dostalo do velmi nepříjemného vztahu s fyzikálními zákony. K tomu přidejme prachové bouře, které mohou trvat celé týdny, a radiaci, která by z dlouhodobého pobytu udělala zajímavý experiment pro onkology. Pokud by někdo hledal ideální místo pro víkendovou chalupu, Mars by pravděpodobně nebyl v první stovce kandidátů.
Přesto se objevují návrhy na budování podzemních měst, nafukovacích habitatů nebo obrovských kopulí. Vize bývají nádherné. Na počítačových animacích chodí usměvaví lidé v čistých uniformách po moderních ulicích pod průhlednými kupolemi. Nikde není vidět účetní oddělení, poruchy ventilace ani člověk, který se snaží vysvětlit zákaznické podpoře, že mu přestal fungovat recyklátor kyslíku. Realita bývá tradičně méně fotogenická.
Je také otázkou, kdo by na Mars vlastně chtěl odjet. První dobrovolníci by se jistě našli. Dobrodruzi existovali vždy. Někteří lidé skáčou z letadel, jiní lezou do aktivních sopek a další tráví dovolenou v kempech bez signálu. Ve srovnání s tím je cesta na Mars vlastně logickým pokračováním kariéry. Problém nastane ve chvíli, kdy bude potřeba přemluvit miliony obyčejných lidí.
Představme si náborovou kampaň. „Přestěhujte se na Mars! Čeká vás několik měsíců letu v plechové trubce, prostředí bez kyslíku, vysoká radiace, omezený životní prostor a nulová možnost spontánního výletu k moři.“ To není slogan, který by marketingová oddělení běžně rámovala na zeď.
A pak jsou tu děti. Každá skutečná kolonie potřebuje další generace. Jenže nikdo přesně neví, jak by dlouhodobě fungovalo lidské tělo v marsovské gravitaci. Ta je přibližně třetinová oproti Zemi. Možná by se lidé přizpůsobili. Možná by vznikla populace vysokých, křehkých obyvatel, kteří by po návratu na Zemi zjistili, že schody jsou nepřátelský vynález. V tuto chvíli máme více otázek než odpovědí.
Další kapitolou jsou finance. Kolonizace Marsu bude stát astronomické částky, což je v tomto případě mimořádně přesný výraz. V době, kdy se některé státy dokážou léta hádat o stavbě několika kilometrů dálnice, je představa gigantického meziplanetárního projektu téměř poetická. Každá generace má své velké sny. Naši předkové stavěli katedrály. My stavíme prezentace o budoucích koloniích.
Na druhou stranu by bylo chybou celý nápad zesměšňovat. Historie je plná projektů, které zpočátku vypadaly absurdně. Kdyby někdo ve středověku tvrdil, že lidé budou létat přes oceány v kovových strojích a během letu si objednávat rajčatový džus, pravděpodobně by skončil v kategorii „podivín“. Dnes je to běžná součást cestování a hlavním problémem bývá nedostatek místa na nohy.
Je tedy možné, že za několik století budou na Marsu skutečně existovat města. Možná budou pod povrchem, možná pod obřími ochrannými konstrukcemi. Možná tam budou univerzity, nemocnice, kavárny i lidé, kteří si budou stěžovat na ceny nájmů. Není vyloučeno, že se jednou objeví marsovská verze městské hromadné dopravy, kterou budou její uživatelé označovat za katastrofální, přestože bude jezdit lépe než většina pozemských systémů.
Zajímavé je, že debata o Marsu často vypovídá více o Zemi než o samotné rudé planetě. Touha odejít jinam je do jisté míry odrazem našich obav o budoucnost. Když mluvíme o záložní civilizaci, nepřímo přiznáváme, že si nejsme úplně jistí tou současnou. Mars se stává symbolem naděje, technologického pokroku i lidské tvrdohlavosti.
A právě tvrdohlavost je možná nejdůležitější ingrediencí celého příběhu. Lidé mají zvláštní schopnost ignorovat nepříznivé statistiky. Kdybychom byli dokonale racionální bytosti, pravděpodobně bychom nikdy neopustili první bezpečnou jeskyni. Jenže my jsme druh, který se podívá na mrazivou, nehostinnou planetu plnou radiace a řekne: „Ano, ale co kdybychom tam postavili kavárnu?“
Může tedy lidstvo někdy žít na Marsu? Pravděpodobně ano. Otázkou není ani tak možnost, jako spíše cena, čas a ochota přijmout obrovské komplikace. Technologické překážky jsou obrovské, ale ne nutně nepřekonatelné. Ekonomické problémy jsou děsivé, ale historie ukazuje, že lidstvo je schopno utratit neuvěřitelné množství peněz za projekty, které považuje za důležité. A psychologické výzvy? Ty budou možná nejtěžší ze všech.
Je dost možné, že první generace Mars nevnímá jako nový ráj, ale spíš jako velmi komplikované staveniště. Skutečný život na jiné planetě nebude připomínat lesklé sci-fi filmy. Bude plný poruch, improvizace, nedostatku prostoru a nekonečného boje s prostředím. Jinými slovy: bude překvapivě podobný mnoha lidským projektům v historii.
A možná právě proto má šanci uspět. Protože lidé nejsou druhem, který by si vybíral snadné cíle. Jsme druhem, který opakovaně zaměňuje šílené nápady za dlouhodobé plány. Někdy to skončí katastrofou. Někdy průlomem. A občas obojím současně.
Pokud se jednou na Marsu rozsvítí okna prvních skutečných měst, nebude to důkaz, že jsme vyřešili všechny problémy. Bude to důkaz něčeho mnohem typičtějšího. Že jsme se navzdory zdravému rozumu, extrémním nákladům a nepřátelské realitě rozhodli zkusit něco, co vypadalo téměř nemožně. A kdyby se snad někdo tehdy zeptal, proč jsme to udělali, odpověď bude pravděpodobně stejná jako u mnoha jiných velkých dobrodružství v dějinách lidstva: protože jsme mohli. A protože nikdo včas nezastavil inženýry.
