Článek
Historie technologií není jen historií vynálezů, pokroku a geniálních nápadů. Je také historií velkolepých omylů, bombastických prognóz a sebevědomých předpovědí, které zestárly asi tak dobře jako jogurt zapomenutý v autě během srpnového odpoledne.
Kdybychom shromáždili všechny technologické experty, kteří s naprostou jistotou oznamovali budoucnost, a postavili je vedle sebe, vznikla by pravděpodobně nejdražší sbírka omylů v dějinách lidstva. A přitom nejde o žádné náhodné internetové komentátory. Mluvili prezidenti firem, profesoři, investoři, analytici i lidé, kteří měli na vizitce tolik titulů, že se jejich jméno muselo tisknout na dvě řádky.
Jednou z nejslavnějších předpovědí byla víra, že papír zmizí. Kdo zažil přelom tisíciletí, ten si možná vzpomene na nekonečné prezentace o „bezpapírové kanceláři“. Už za pár let, tvrdili odborníci, nebude nikdo nic tisknout. Všechno bude digitální. Dokumenty budou putovat elektronicky. Smlouvy se budou podepisovat online. Šanony skončí v muzeu vedle parních lokomotiv.
Pak přišla realita. Úřady vytiskly e-mail, aby ho založily do složky. Někdo vytiskl PDF, aby ho mohl naskenovat a poslat zpět e-mailem. Jiný člověk vytiskl potvrzení, že dokument byl odeslán elektronicky. Civilizace dokázala propojit kontinenty optickými kabely, ale zároveň vytvořila proces, při kterém digitální dokument absolvuje více tiskových operací než kronika středověkého kláštera.
Podobně optimistická byla představa, že internet odstraní dopravní zácpy. Logika zněla jednoduše. Lidé budou pracovat z domova, pořádat videokonference a cestování výrazně poklesne. Města budou prázdnější a silnice průjezdnější. Zní to rozumně. Dokonce až podezřele rozumně.
Výsledek? Lidé začali pracovat z domova, ale zároveň zjistili, že mohou bydlet dál od kanceláře. Firmy začaly pořádat videohovory, které by dříve vyřešil jeden telefonát. A města se dál dusila kolonami. Technologie opět dokázala něco fascinujícího: místo odstranění problému vytvořila jeho modernější verzi.
Pak tu máme legendární předpovědi o létajících autech. Pokud bychom věřili futuristickým vizím z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, měli jsme už dávno parkovat ve třicátém patře mrakodrapu a cestou do práce elegantně kličkovat mezi oblaky. Rok 2000 měl být plný osobních létajících strojů.
Místo toho jsme dostali koloběžky na baterky. Je těžké si představit větší rozdíl mezi očekáváním a realitou. Budoucnost podle vizionářů připomínala science fiction. Budoucnost podle skutečnosti připomíná člověka, který stojí na elektrické koloběžce, v jedné ruce drží telefon, ve druhé kávu a snaží se přežít cestu přes přechod.
Další kapitolou jsou roboti. Ne, ne ti skuteční průmysloví roboti, kteří skutečně existují a odvádějí užitečnou práci. Řeč je o humanoidních sluzích, kteří nám měli uklízet domácnost, vařit večeři a možná občas pochválit nový účes. Desítky let posloucháme, že už za chvíli bude mít každá rodina vlastního robotického pomocníka.
Roky plynuly. Technologické firmy představovaly stále nové prototypy. Roboti chodili po pódiích, mávali novinářům a občas nespadli. To byla zpráva hodná titulní strany. Když dnes lidé potřebují pomoc v domácnosti, většinou si pořídí robotický vysavač. Přístroj, jehož největším životním úspěchem je schopnost zamotat se do kabelu za televizí.
Stejně fascinující byly předpovědi o smrti televize. Internet ji měl zničit. Pak ji měl zničit YouTube. Následně sociální sítě. Potom streamovací služby. A nakonec krátká videa. Televize přitom stále existuje s vytrvalostí švába po jaderné válce.
Pravda, změnila se. Diváci se přesouvají jinam, sledují obsah jinak a klasické vysílání už dávno není tím, čím bývalo. Ale pokaždé, když někdo slavnostně oznámí její definitivní konec, televize se jen opráší, přesune na jinou platformu a pokračuje dál. Je to mediální verze padoucha z hororu, který se po každém zdánlivě smrtelném zásahu znovu zvedne.
Zvláštní kategorii tvoří předpovědi o virtuální realitě. Už od devadesátých let jsme poslouchali, že za několik let budeme většinu života trávit ve virtuálních světech. Pracovat tam, nakupovat tam, randit tam, možná i venčit digitální psy.
Virtuální realita skutečně existuje a v některých oblastech našla využití. Jenže místo masového přesunu lidstva do digitálních vesmírů se ukázalo, že mnoho lidí není ochotno mít na hlavě zařízení připomínající křížence motocyklové helmy a laboratorního experimentu. Překvapivě se také ukázalo, že člověk občas rád vidí, kam jde, aniž by narazil do skříně.
Potom přišel metaverse. Slovo, které se na čas stalo tak populární, že ho používali i lidé, kteří netušili, co znamená. Investoři šíleli nadšením. Firmy přejmenovávaly strategie. Marketingová oddělení produkovala prezentace s takovým množstvím futuristických obrázků, že by z nich šlo postavit menší planetárium.
Výsledek? Většina běžných lidí reagovala způsobem, který lze shrnout do jediné věty: „A proč bych to vlastně dělal?“ Ukázalo se, že technologická revoluce potřebuje kromě obrovských investic ještě jednu drobnost. Důvod k existenci.
Nelze zapomenout ani na předpovědi o absolutní dominanci konkrétních firem. Historie je plná gigantů, kteří měli vládnout navždy. Stačí se podívat několik desetiletí zpět. Každá éra měla svého nezničitelného krále. Analytici kreslili grafy, investoři nadšeně přikyvovali a novináři psali články o tom, jak bude svět vypadat za dvacet let.
Pak přišla nová technologie, nová firma nebo nový způsob chování zákazníků a z kdysi neotřesitelného impéria se stala případová studie pro studenty ekonomie. Technologický sektor je totiž jedno z mála míst, kde může být věta „budeme vládnout navždy“ považována za formu černého humoru.
Velkou klasikou jsou také předpovědi o konci knih. Elektronické čtečky měly papírové knihy poslat do historie. Knihovny měly zmizet. Nakladatelství měla projít revolucí.
A opět přišlo vystřízlivění. Elektronické knihy si našly své místo, ale papírové vydání odmítlo zemřít. Ukázalo se, že lidé mají zvláštní zálibu v předmětech, které nepotřebují nabíječku. Navíc je velmi obtížné vystavit si na polici sbírku digitálních souborů tak, aby návštěva obdivně poznamenala: „To je krásná knihovna.“
Ještě zábavnější jsou katastrofické předpovědi. Ty totiž fungují jako technologický ekvivalent apokalyptických proroctví. Každých pár let se objeví někdo, kdo oznámí, že určitá technologie během několika měsíců zničí celé odvětví, ekonomiku nebo civilizaci.
Někdy jde o internet. Jindy o sociální sítě. Poté o kryptoměny, umělou inteligenci nebo cokoli, co je zrovna módní. Ve skutečnosti většina technologií svět ani nezachrání, ani nezničí. Prostě se zařadí mezi ostatní nástroje a začnou být součástí každodenního života. Je to mnohem nudnější scénář, což je přesně důvod, proč se méně prodává.
Technologické předpovědi mají totiž zásadní problém. Budoucnost není lineární. Lidé si rádi představují, že dnešní trend bude pokračovat stejným tempem donekonečna. Pokud se zdvojnásobuje výkon počítačů, budou se zdvojnásobovat navždy. Pokud roste popularita nějaké aplikace, poroste navždy. Pokud mladí používají novou technologii, budou ji používat navždy.
Jenže svět funguje jinak. Trendy se mění. Lidé jsou nepředvídatelní. Regulace zasahují do plánů. Objevují se nové vynálezy. A někdy prostě celá revoluční myšlenka narazí na skutečnost, že většina populace nechce řešit složité návody.
Možná největším omylem technologických proroků je jejich víra, že technologie sama o sobě mění svět. Ve skutečnosti svět mění lidé. Technologie je jen nástroj. Sebelepší vynález nemá šanci uspět, pokud ho nikdo nechce používat. A naopak i zdánlivě obyčejný nápad může změnit miliardy životů, pokud se trefí do skutečné potřeby.
Proto jsou staré technologické předpovědi tak zábavné. Nepřipomínají nám jen to, jak často se experti mýlí. Připomínají nám také něco mnohem důležitějšího: že budoucnost je daleko kreativnější, absurdnější a méně poslušná, než si kdokoli dokáže naplánovat v konferenční místnosti plné prezentací.
Až tedy příště uslyšíte sebejisté tvrzení, že za pět let všichni budeme žít výhradně ve virtuální realitě, jezdit v autonomních létajících autech, vlastnit armádu robotických sluhů a komunikovat pouze prostřednictvím neuronových implantátů, zachovejte klid. Historie naznačuje, že je docela možné, že za těch pět let budete sedět v dopravní zácpě, držet v ruce papírový dokument, sledovat televizi na internetu a hledat robotický vysavač, který se opět ztratil pod gaučem.
A právě v tom spočívá kouzlo technologické budoucnosti. Nikdy nevypadá tak, jak ji nakreslí vizionáři. A naštěstí pro novináře ani tak, jak ji předpovídají experti. Jinak bychom přišli o jeden z nejspolehlivějších zdrojů humoru, který moderní civilizace nabízí.
