Článek
Pojďme si udělat výlet po tradičním českém komentování ženských těl.
Fotky známých osobností, lidé v televizi, velké hvězdy. Ale někdy i naši blízcí, nebo známí. Ti všichni jsou podrobeni hodnocení svého vzhledu. A jakkoli je normální vnímat svět kolem sebe ve vizuálním kontextu, jedna část společnosti je tomuto ne příliš vlídnému „scanu“ podrobena mnohem častěji.
Vše ale postupně.
Česko: Kultura komentování vzhledu
Hodnocení těl v Česku skoro působí jako národní sport. Nevyhne se mu skutečně nikdo, nebo možná mělo by se říci - nikdo ženského pohlaví. Jistě, také čas od času zaslechneme hodnocení žen mužských těl. Většinou je ale už ve chvíli, kdy je změna vizáže případně obecný výzor daného člověka velmi výrazný.
Jedna část společnosti je tomuto ne příliš vlídnému „scanu“ podrobena mnohem častěji.
Naše záliba v hodnocení se promítla dokonce do kultovního seriálu Most!, který si hraje s českými předsudky. Představitelka Ilony, Jitka Čvančarová sedí u televize s vínem, dívá se na moderátorku a říká něco jako: „Co to dali té moderátorce na sebe? Vždyť jí to nesluší. Taková pěkná ženská“. Zde bychom ještě mohli být benevolentnější, protože její hodnocení si zasloužilo jakoby pouze oblečení moderátorky, nikoli její tělesné kvality.
Jak to, že prochází dvojí metr v hodnocení těl
U žen totiž často tělesné „kvality“ na přetřes přicházejí. A směřuje to navíc na všechny strany. Je příliš hubená, silná, malá, vysoká… a pokračovat bychom mohli skoro donekonečna. Žena tedy v podstatě skoro nemůže vyhrát. Je to ale dobře? A jak to, že si tyhle minivýpady dovolíme většinově spíše směrem k ženské části populace?
Kdy jsme naposledy slyšeli: „měl by přibrat“?
Odpověď je jednoduchá. Protože právě tohle je společností tolerované. Pojďme si udělat malý experiment. Zkusíme tyhle reálně existující komentáře předělat z jejich původního ženského zacílení. Připraveni? Jdeme na to.
„No, je hubená jak lunt! Moc zdravě nevypadá! Bývala větší kus!“ - „No, je hubený jak lunt! Moc zdravě nevypadá! Býval větší kus.“
„Skoro k nepoznání! Potřebovala by ale ještě zhubnout pár kilo ve stehnech.“ - „Skoro k nepoznání! Potřeboval by ale ještě zhubnout pár kilo ve stehnech.“
A nyní si dejme dva titulky z médií:
„Ta ale prokoukla! Danuše Nerudová změnila účes i barvu vlasů.“ - „Ten ale prokouknul! Mirek Topolánek změnil účes i barvu vlasů“
„Dva roky před padesátkou ukázala fantastickou figuru. Herečka Ordinace popsala, jak si své křivky udržuje“ - „Dva roky před padesátkou ukázal fantastickou figuru. Herec Ordinace popsal, jak si své křivky udržuje“.
Přijde vám to také nějak nepatřičné? Komické? A proč?
„Miluji svá prsa“ aneb jeden příklad za všechny
Velmi mě zaujala část z amerického rozhovoru, kde se moderátor hostky, irské komičky Aisling Bea, zeptal na to, co jí na jejím těle přijde nejzajímavější a nejlákavější, pokud by si založila OnlyFans. Doplňme, že aplikace OnlyFans neboli v překladu „Pouze fanoušci“ funguje na principu, kdy si člověk předplatí tvůrce obsahu, který poté nejen pro něj sdílí intimní zážitky ze svého života.
Otázka moderátora tak byla poměrně lascivní a dalo by se říci i nevhodná. O čem asi by daná žena měla mluvit, když na OnlyFans se vydělává právě tím, že sdílíte své tělo?
Aisling se ale nenechala vykolejit. Začala popisovat, že úplně nejlepší jí přijdou její prsa, že jsou opravdu krásně tvarovaná a že je miluje. Postupně bylo vidět, jak jsou přítomní muži najednou nekomfortní. Nebyli ale nekomfortní do té doby, dokud o ženském těle podobně mluvili předtím oni. Jakmile si ale žena své „tělo vzala zpět“ a hodnotila jej ona sama, najednou se oni cítili trapně. Jeden z přítomných mužů dokonce „ve vtipu“ podotkl, že na to nemá co říct, a že už tam nechce sedět. Jen taková otázka na okraj:
Ženy v tom ale sedět mají?
Ženské (ani jiné) tělo, není veřejná záležitost
Zpět ale k hodnocení. Komentáře, které by u mužů působily nepatřičně, komicky, nebo dokonce urážlivě, jsou ve vztahu k ženám často považovány za normální součást společenské konverzace.
Je krásná? Buď bude hodně chytrá, nebo třeba vůbec chytrá nebude. I tohle jsme schopni si vyprávět, přestože krása a inteligence spolu není ve vztahu. Kromě toho řešíme jejich věk, to zda přibraly, zhubly, zestárly, nebo naopak odpovídají aktuálním představám o atraktivitě.
Komentáře, které by u mužů působily nepatřičně až urážlivě jsou ženám naopak odmalička vštěpovány jako norma.
Muži na rozdíl od žen bývají hodnoceni zase častěji podle svých schopností, práce, názorů, nebo společenského postavení. Takový přístup k lidem se pak promítá nejen v rozhovorech, médiích, na sociálních sítích, ale i v každodenním životě. Sami si můžeme zkusit zamyslet nad tím, jak nám v jedné nebo druhé pozici je.
Právě tento rozdíl vytváří dvojí metr, který nás vede k tomu, že ženská těla vnímáme jako něco, co je možné a přípustné veřejně hodnotit. Veřejně hodnotit bychom je ale rozhodně neměli.
Od „nevinných“ poznámek k nespokojenosti s vlastním tělem
Co může způsobit dlouhodobé hodnocení vzhledu mladých holčiček, dívek, žen? Víme to bohužel docela přesně. Výzkumy totiž opakovaně ukazují, že komentáře, které se týkají vzhledu, váhy, tvaru těla nebo jeho jiných kvalit dlouhodobě přispívají k nespokojenosti s vlastním tělem, nižšímu sebevědomí a dokonce zvýšené úzkosti a ostražitosti ohledně svého těla.
Místo toho, aby pak dívky a ženy mohly tělo vnímat jako skvělý nástroj, který jim dovoluje zažívat radost, smutek a život takový, jaký je, ho začnou chápat naopak jako nějaký projekt, který není dostatečný, a který je třeba nějak zásadně vylepšovat/neukazovat/měnit.
Pokud se navíc takové komentáře opakují roky a roky, odmala utvářejí prostředí, kde je vlastně určitá nespokojenost se svým tělem normou. A taková nekonečná úzkost ohledně těl představuje bohužel jeden z nejvýznamnějších rizikových faktorů při tak těžkých věcech, jako jsou například poruchy příjmu potravy.
Cizí těla nejsou naše věc aneb Jak to dělat jinak
Abychom ale celou věc zakončili pozitivně - uvědomme si, že to nemusíme dělat. Můj článek si nedává za cíl na nikoho útočit, nebo někoho stresovat. Pouze se snažím lehce nasvítit něco, co sice část z nás bere jako samozřejmost, ale druhým to může ubližovat.
Myslet si o tělech ostatních můžeme cokoli, zkusme ale méně svoje názory na těla verbalizovat veřejně. A to ať už „offline“, nebo „online“. Takové komentáře totiž v případě opakující se četnosti nejsou tak úplně neškodné.
A jen ještě takové malé zamyšlení pro nás všechny: Kolik komentářů o svém těle by asi tak snesli muži, než by řekli dost? Odpověď nechám na vás.
Zdroje:
SAGE Journals – Sexualization of Girls: Addressing Criticism of the APA Report - https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/2158244019881024
PubMed Central (National Institutes of Health) – The Relationship Between Self-Objectification and Disordered Eating: A Systematic Review - https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6002885/
ERIC (Education Resources Information Center) – Objectification Theory: Of Relevance for Eating Disorder Researchers and Clinicians? - https://eric.ed.gov/?id=EJ1014623
iROZHLAS.cz – Lidé s poruchou příjmu potravy neřeší jen jídlo. Nemoc může mít fatální následky, říká psycholožka - https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/porucha-prijmu-potravy-jidlo-stravovani_2302111755_fos
ČSFD.cz - Most! - https://www.csfd.cz/film/431912-most/prehled/
