Článek
Nejednoho z nás šokoval zločin opakovaného znásilňování nezletilé Aničky. Několik let, několik znásilnění týdně, na konci podmínka a peněžitý trest. Nejvyšší žalobce však dovolání nepodá.
Oběť promluvila, proto jsme zveřejnili verdikt
Sekundární viktimizaci popisuje článek Heroine jako situaci, kdy jsou ženy (nebo muži) po sexuálním násilí vystaveny další nepříjemné situaci. Tou může být výslech policie, soudů, nebo obviňování ze strany okolí. „Že tys’ šla nějakou tmavou uličkou večer? To ale nemůžeš!“ Sekundární viktimizace často bývá důvodem, proč ženy (a muži) znásilnění nehlásí. Stydí se, cítí se provinile, nechtějí nikomu nic vysvětlovat a ještě se druhým dechem obhajovat. Tak, jako to nechtěl nikdo z nich zažít.
Uražení soudci, druhotně zraněné oběti
Všichni víme, že v Česku jsme s problematikou sexualizovaného nebo domácího násilí jemně řečeno na štíru. Statistiky hovoří jasně, lidé se u nás bojí hlásit sexuální násilné činy. Proč? Tak třeba i kvůli vyjádření soudců k nedávné šokující kauze v případě znásilňování Aničky otčímem.
„Oběť promluvila, proto jsme zveřejnili verdikt.“ Přečtěte si to ještě jednou. „Oběť promluvila, proto jsme zveřejnili verdikt.“ Nechte to chvíli plout hlavou. Aha, takže pokud se mi něco stane, nahlásím to, tak přestože jsem v právu, protože jakkoli mohl být první styk dobrovolný (o tom, jak je možné, že dospělý muž morálně připustí, že se vyspí s jeho nevlastní dcerou zase jindy), další styky proběhly pod nátlakem a vyhrožováním, opravdové spravedlnosti se nedovolám a ještě mě soud poníží?
Screenshot nadpisu na Novinky.cz
Suma sumárum, když oběť promluví, není jistota, že se detaily jejího osobního života nedostanou na veřejnost. Jinými slovy, ve stoprocentním bezpečí nebude. Když si tedy položíme otázku, zda jsou oběti v Česku dostatečně chráněné, jak zaznělo z úst mnohých senátorů k diskuzi o Úmluvě proti násilí, odpověď je jednoznačná: NE.
A v tomhle my si žijeme. Ve světě, kde soud slovy „Oběť promluvila, tak my taky“ ospravedlňuje svoje pochybení a ukázkovou sekundární viktimizaci a ve světě, ve kterém opakované znásilňování vede k podmínce, zdviženému prstu a k prohlášení: „Bylo to vybočení z jinak řádného života.“ Vzhledem k tomu, že obžalovaný nevlastní dceru znásilňoval i pětkrát týdně po dobu dvou let, nejedná se, jak snad každý trochu příčetný jedinec vyvodí, o „jednorázové vybočení z jinak řádného života“.
Ledaže by znásilňování bylo pro Česko řádný život.
Takový život ale nikdo žít nechce.
Zdroje:
