Článek
Přestože společnost jde vývojově dopředu, stále se někdy v případě trestného činu znásilnění okolí ptá, jak je možné, že se to stalo? Nemohla ta žena (většinově se znásilnění týká žen, proto budu hovořit o ženách, byť tím samozřejmě nechci zlehčovat zkušenost mužů) náhodou udělat něco, čím muže „vyprovokovala“?
Co měla na sobě? Jestli tomu náhodou „nepomohla“
Tato věta se ve veřejném prostoru online i offline diskuzí objevuje pořád častěji, než bychom chtěli. Stačí si otevřít jakýkoli článek o sexuálním násilí, například server Novinky.cz přináší jeden případ za druhým (což bohužel vypovídá i o velice rozšířeném problému s extrémními dopady), a porozhlédnout se v komentářích pod článkem. Bohužel se krom podpůrných zpráv setkáte právě i s komentáři, které situaci zpochybňují, čin zlehčují a vinu agresora relativizují.
Oblíbeným zvoláním je potom věta v různých obměnách, ale se stejným významem:
Co měla ta holka na sobě? Neprovokovala náhodou nějak?
Když ponecháme stranou absurdnost této otázky, musíme se ptát na původ jejího významu. Proč si někteří myslí, že způsob oblékání má vliv na to, jak společnost na ženy nahlíží? Odpověď je velmi jednoduchá, byť se jí mnozí ještě v nekonečné obavě o svoje místo na slunci, snaží vyhnout. Protože ženská těla sexualizujeme. Samozřejmě, nejenom ta. Ale žena se s názorem, že má vypadat tak, aby lahodila oku muže (ale ne zase moc, aby nebyla lascivní a provokující), setká mnohem častěji.
Kdo vymyslel to, že žena, která je svůdně oblečená, tím zve všechny dál? Jednoduchou optikou se dostaneme k nejstaršímu řemeslu, kdy byly ženy sexualizované až bída, dnes ale oblečení nevypovídá o tom, kolik lidí tím chceme vtáhnout do našeho života. Dnes konečně chápeme, že oblečení je forma sebevyjádření, sebevědomí a síly. Kam se podělo to, že se každý může obléknout, jak mu vyhovuje, a druhý to jen tak z pocitu, zvyku a tradice nemůže brát jako pozvánku k přiblížení se?
Lidé oblečením neprovokují
Pokud bychom se všichni chovali slušně, uvědomili bychom si, že člověk se může obléknout jak chce a může mít jakékoli motivace. A předpokládat, že tak, jak se oblékl, se oblékl určitě kvůli nám, je přinejmenším arogantní.
A v dalším smyslu slova je to i nebezpečné a hlavně - nesmyslné. Jak bylo zmíněno, pokud dojde k sexuálnímu útoku, někteří začnou otázku oblečení oběti vytahovat, jako by bylo odpovědí na útok agresoru. Taková myšlenková cesta ale nemůže být dále od pravdy.
Konkrétně takové vnímání tematizovalo několik výstav po celém světě. Jednou z nich byla i ta od United Nations. Představila exhibici plnou oblečení, konkrétních kousků, které měly oběti na sobě ve chvíli, kdy došlo ke znásilnění. Co z výstavy United Nations a mnoha podobných (v českém kontextu téma uchopil například Konsent) vyplývá? Že volba oblečení nemá žádný vztah k tomu, jestli si nás někdo jako oběť vybere.
Nejde o oblečení, ale o moc a kontrolu
Jde totiž o něco jiného. Pavel Houdek z dua Pavel a Jasmína Houdkovi z Moderní sebeobrany popisuje, jak funguje mechanismus obtěžování a sexuálního násilí. Ukazuje se, že násilníkům totiž nejde o to, jak oběť vypadá, ale o to, zda nad ní dokáží převzít moc. Jde jim o kontrolu, o nadvládu. Proto si, dle slov Houdka, často agresoři vybírají naopak spíše zakřiknuté ženy, a o nějakém předsudku - co měla na sobě - vůbec nemůže být řeč. Velice smutné je také čtení o sexuálních útocích v muslimských zemích, kde jsou ženy zahalené, a přesto jsou pravidelně terčem agresorů.
Cudné oblečení nepředchází znásilnění
Pokud si projdeme zmíněné výstavy a reporty skličující pocit je na místě. Mezi vystavenými částmi oblečení najdeme vytahané domácí oblečení, skoro většinou, ale také třeba malé dívčí šaty, nebo malé klučičí sportovní dresy… Střídmost a cudnost nejen v oblečení zdaleka neznamená, že mi nikdo neublíží a naopak.
Vina proto musí změnit stranu, protože to, jak se kdo obléká, není zcela zřejmě předurčením ničeho. Předurčením je kultura násilí a zpochybňování sexuálních útoků, nebo jejich přesouvání do „věci soukromé“.
Nyní je podle mě proto zcela na místě otázka - kolik vrstev oblečení musí oběti (a kdokoli jiný) mít, abychom je konečně přestali obviňovat?
Zdroje:
