Článek
„Nepropadejte panice“. Tak zní známé motto z knihy Stopařův průvodce po Galaxii. Douglas Adams odkazuje na to, že svět je tak trochu chaotický, absurdní a dokonce často ani nemusí dávat smysl. Jediné, co nám prý proto může pomoci, je zachovat klid, nadhled a ideálně taky trochu smyslu pro humor.
V Česku tohle známe velmi dobře. Na naprostou většinu situací je to pro nás ideální motto. Když nejde o život, jde o nic, jak říkáme. Pokud nám ale svět pomalu rozebírají pod nohama, hodilo by se naopak trochu panice propadnout.
Pokud nám společnost rozebírají pod nohama, hodí se trochu propadnout panice.
A vidíme to nejen v USA, kterými otřásá další volební období Donalda Trumpa, ale i v České republice, kde vládnutí přebraly strany, které minimálně naprosté základy demokracie, jako jsou hodnoty typu slušnost nebo lidskost, ponechaly v posledním (jestli vůbec) vagónu rychle jedoucího vlaku.
Útoky na slušné chování
Největší a první varování před tím, že demokracie se nachází pod útokem, je totiž rezignace na zcela základní normy slušného chování. Urážky v televizi, zesměšňování, neúcta, neprofesionální vystupování politiků. Pokud je vám to povědomé, tak ano - známe to bohužel ze Slovenska, ale nyní už také z České republiky. Nadutost, floutkovitost a nekompetence některých politiků, konkrétně například nyní hlavních představitelů Motoristů, je až neuvěřitelným způsobem křiklavá.
Nenechte se ale zmást, není to neškodné. Je to snaha o rozkolísání funkčních věcí a snaha o destabilizaci. Čím častěji se s tím společnost bude setkávat, tím více jí to bude připadat normální. To ale nesmíme dopustit. Velmi dobře, že se na podporu demokracie svolala velká demonstrace v Praze a následovat budou další města. Akceschopnost voličů je důležitá a ukazuje nám, kolik síly se schovává v každém malém městě v Česku. Nikdo v tom není sám.
Snaha zrušit veřejnoprávní poplatky za TV a rozhlas
Nová česká vláda se, i co se České televize a Rozhlasu týče, poměrně rychle rozkoukala. Její záměr zrušit televizní a rozhlasové poplatky a nahradit je financováním ze státního rozpočtu kritizuje teď už skoro 3000 zaměstnanců ČT a Českého rozhlasu. Dle nich taková změna ohrožuje nezávislost veřejnoprávních médií a navíc umožní politickou kontrolu.
Co je nutno v tomto případě odsoudit, je kromě jiného zásadně nedostatečná veřejná debata, kdy spousta diskuzí se vede za zavřenými dveřmi bez odborné účasti. Nikdo tak neví, jak přesně by bylo financování veřejnoprávních médií nahrazeno.
Válka proti Ukrajině a Evropě
Hrozivá, neodpustitelná, srdcervoucí. Trvá dlouho a pořád se děje. Putin by mohl okamžitě říct svým vojákům, ať přestanou útočit. Ale neudělá to. Namísto toho útočí na kritickou infrastrukturu Ukrajiny a chce ji udolat. Chce, aby se lidé v Ukrajině cítili beznadějně a řekli mu - tak dobře, vezmi si naši zemi. A on by před svým národem doma zvítězil. Ale na jak dlouho? Jak dlouho by ho nesl pocit vítěze, když vyvolal zničující válku a doma mu to jeho ekonomika a demografie velice brzy vrátí?
Někdy také cítíme únavu z něčeho, co nám bezprostředně neubližuje. Je to lidské, ale zároveň je důležité, že tuhle realitu nevypouštíme. Důkazem nám budiž obrovská částka sbírky, kterou Češi vybrali na podporu Ukrajinců. V tuto chvíli už je částka něco kolem 185 milionů korun.
Přispět na sbírku SOS Ukrajina na generátory a záložní baterie můžete zde.
Do toho všeho se nám nyní nabouraly Epsteinovy spisy, které nahrávají těm nejdivočejším konspiračním teoriím. Proč to zmiňuji právě u války Ruska proti Ukrajině? Neboť dle některých odsouzený sexuální delikvent Epstein hluboce toužil po kontaktu s Putinem, kterému by se, nutno říct, pravděpodobně hodily záběry vlivných mužů v choulostivých situacích… ale pojďme pryč od nyní jen domněnek k dalším palčivým věcem. Na důkazy ohledně spojitosti Epsteina s Ruskem si budeme muset ještě chvíli počkat.
Ty nejlepší a ty nejhorší věci
Pokud si shrneme jen pár těchto věcí, které nyní Českem cloumají, je to bohužel pikantní seznam, který nebere konce. Jestliže ale nechceme stát bokem a víme, jak důležité je se teď proti těmto událostem vymezit, ať už ve skupině nebo sami za sebe, musíme se nutně podívat do historie.
Zaujmout by nás totiž měla jedna zásadní věc. Ty nejlepší věci vždycky utáhla malá skupina lidí. Studenti, kteří protestovali, lidé, kteří se postavili za dobrou věc, nahlas se vymezili a spustili krach socialismu… Stejně ale funguje i to, pokud menšina zlých lidí nemá nastavené hranice. I ta může udělat obrovskou škodu, pokud ji někdo na její cestě nezastaví. Hrůzným příkladem z minulosti budiž nám Holocaust a fakt, že naprosté většině lidem to bylo „jakoby jedno“. Prostě se k tomu jenom nevyjadřovali. I to ale umetlo cestu zločinům, které vstoupily do historie jako ty nejhorší z nejhorších.
Nejhorší dopad na společnost má, když je lidem její vývoj tak nějak jedno.
Jak poznat, že je zle
Znáte takový ten divný moment na poradě, kdy jste se předtím u kafe v kuchyňce bavili o tom, jak vás opravdu štve to, či ono, a najednou před vedoucím všichni mlčí? A často pak mlčí i tehdy, když se alespoň jeden odhodlá něco říct?
Otázka ale je, kdy nastává bod, kdy je třeba aktivně se vymezit proti věcem, se kterými nesouhlasíme. Kdy už je to takzvaně za hranou, kdy máme jít protestovat, kdy bychom jenom zbytečně ‚přeháněli“ a kdy je lepší se ještě domluvit… Také si pokládáte tyto otázky? Je na ně ale poměrně jednoduchá odpověď.
Vždy, když se nám něco nezdá, vymezme se. Ticho nás neochrání, sražené paty nejsou k ničemu.
Většinou nás o zlomových momentech společnosti poučí až historie. Nikdy se totiž nedozvíme, jestli jsme v tom bodě opravdu měli tak hlasitě protestovat, jít raději osvětlenou ulicí než tou potěmnělou, nebo se vymezit proti bezpráví, které se ostatním jevilo „jen jako vtip“. A přestože nám ostatní řeknou, že jsme to měli vědět, není to pravda. Dopouští se takzvané chyby zpětného úsudku. Znají už totiž všechny informace a eventuality, které z našeho rozhodnutí plynuly a diví se - jak to, že jsme šli temnou uličkou? Jak to, že jsme nešli protestovat? My jsme ale všechny informace tehdy neměli…
Zpět ale k tématu - nikdy v danou chvíli nepoznáte, že se láme chleba. Proto je lepší raději vždy myslet na to, že se chleba láme a zkoušet tomu předejít. Konkrétně? Projděte si v hlavě, před čím stojíte. A pojmenujte, co se právě děje kolem vás. Bojíte se? Souhlasíte s tím? Nesouhlasíte? Pak víte, co dělat.
Propadejme panice
Pravděpodobně jsme si mysleli, že máme vyhráno. Demokracie už z našich končin neodejde, jsme dokonale poučeni a nebudeme opakovat své minulé chyby. Autoritářský režim si na nás nepřijde. Je to ale opravdu tak? Pokud chceme svoji demokracii bránit, bude třeba pro to taky něco udělat. Všichni jsme si mysleli, že válka v Evropě už za našich životů nebude. A bojuje se nyní na Ukrajině životy a v Česku informacemi. Všichni jsme si mysleli, že demokracie se bude jen vylaďovat. A hle, na Slovensku můžeme pozorovat destabilizaci státu v přímém přenosu. Můžeme si stokrát říkat, že nejsme v tak špatné situaci jako naši sousedé, ale z čeho tak usuzujeme? Chceme svojí nečinností riskovat to, že zde dopadneme stejně jako na Slovensku?
Neměli bychom. Proto bude vždy lepší, když se postavíme desetkrát zbytečně do pozoru, než když se na to jednou vykašleme a události nás převálcují. A pozor taky na pomalu uvařenou žábu. Postupné přidávání pod kotel by v nás mohlo vzbudit apatii. Už teď ale víme, že to v žádném případě není dobrá strategie.
Co dělat
Aktivizujte se. Každý může dělat právě to, na co stačí. Všichni máme práci, povinnosti, koníčky. Každý ale může udělat „něco málo“. Je to lajknutí něčeho na podporu demokracie? Je to sdílení důležitého videa na vaše sociální sítě přesto, že jinak politická témata nesdílíte? Je to účast na demonstraci? Je to vyrábění svíček pro Ukrajinu? Je to e-mail poslancům, ve kterém jim říkáte, že od nich potřebujeme jejich práci? Je to přímo vstup do demokratické politické strany? Cokoli si vyberete, pomůže.
Jak má „stopař po Česku“ propadat panice? Pište poslancům, sdílejte informace, mluvte s lidmi.
Ve světě, kde je chaos jeho druhým jménem, nepřijímejme to jako nezměnitelný fakt. Nevzdávejme se předem, jak tomu v tolika případech bohužel je. Propadejme panice ve smyslu našeho zaktivizování se a nezanevření na aktuální události, natolik chaotické. Protože i sám Douglas Adams v jeho Stopařovi ukazuje, že návod nepropadat panice je něčím až komicky nedostačující. A to hlavně ve chvílích, kdy se skutečně takzvaně „láme chleba“.
Takže ve světle aktuálních událostí a toho, co jsme si řekli, že by se dalo se situací dělat - propadejte panice. Pravidelně i nepravidelně, čtěte zprávy, informujte se, otravujte otázkami vaše politiky (skutečně, napsat jim mail je naše právo), postavte se za věci, na kterých vám záleží. Buďte tím jedním člověkem na poradě. A buďte tím druhým, třetím i čtvrtým, který se připojí.
Protože jedině tak se můžeme bránit apatii a útokům všeho druhu. Demokracie umí přežít jen tam, kde lidé nezůstávají v klidu ve chvíli, kdy se jim bortí svět pod nohama.
Moc děkuji za všechna přečtení a podporu, velice si toho vážím.
Zdroje:
Kniha Modernita a Holocaust - Zygmunt Bauman - databazeknih.cz
Kniha Fašismus - Varování - Madeleine Albright - databazeknih.cz
