Článek
Chcete začít, ale prostě to nejde. Koukáte na hodiny, čas ubývá, sluneční svit pomalu mizí, ale vy si říkáte, že začnete ještě za chvíli, už opravdu musíte. Potom to znovu odložíte a začnete se stydět. Jakto, že jsem nezačal? Každý normální člověk by už měl ten můj úkol hotový, a já ho zatím pořád jenom plánuju a „chystám se“.
Prokrastinací to začíná
Někdo by to nazval prokrastinací. A měl by pravdu. Rozdíl je však v tom, že tohle se neustále opakuje. Pořád dokola si říkáte, že přece máte potenciál, takže to zvládnete. A pak se to nestane a věc odložíte. Vzniká tolik známý kontrast mezi plánem a reálným výkonem a přicházejí pocity viny, studu a sebekritiky. Je mi také jasné, že jste zkoušeli už všechno ze základního „balíčku“, to jest plánování, veškeré možné to-do listy, barevné papírky a další tipy a triky. Nikdy se to ale úplně nepodařilo.
Co je to ADD aneb Zasněné dítě na obzoru
ADD se někdy popisuje jako „tišší sestra ADHD“. Jedná se o poruchu pozornosti, která ale postrádá ono „H“ v názvu, tedy hyperaktivitu. ADHD tedy známe zpravidla jako poruchu, která se projevuje neklidem, impulzivitou, neposedností… Ale forma bez hyperaktivity, naše nyní už známé ADD, funguje spíše jako častá zasněnost. Lidé s touto poruchou jsou také rozptýlení a chaotičtí, ale spíše se tak vznáší v místnosti, než že by jí celou „rozbořili“. Není proto divu, že mnoho lidí s ADD zůstane až do dospělosti bez rozpoznání.
Lidé s ADD se spíše vznáší v místnosti, než že by ji celou rozbořili.
Proč ADD většinou odhalíme až v dospělosti
Mnoho lidí tohle všechno přisuzuje své určité „neschopnosti“. Školami nakonec projdou dobře díky své inteligenci, improvizaci a hyperfokusu v době, kdy už termíny hoří. To jim odloží nutnost prozkoumávat, „co je s nimi špatně“. Tak nějak pořád se ale tahle neschopnost vrací. Nedá se zatím moc vycvičit, ukončit, rychle změnit.
Strategie většinou přestanou fungovat při vstupu do práce, dlouhodobých projektech, nebo ve chvíli, kdy člověk získá větší autonomii. I tak ale mnoho z nás jede ještě dál na autopilota do chvíle naprostého vyčerpání. Většinou se zastavíme až ve chvíli, kdy nás zastaví naše tělo. Ano, syndrom vyhoření. Strašák, který ale nastavuje zásadně neúprosné zrcadlo. Proto pokud jste ještě do toho momentu nedospěli (a já doufám, že ne), zkuste se na sebe zaměřit už ve chvíli, kdy je pro vás typické chronické odkládání, nebo neustálý pocit, že je „s vámi něco špatně“.
Pokud máte stále pocit, že je s vámi něco špatně, nebojte se ten pocit hlouběji prozkoumat.
Co pomáhá (a co už tolik ne)
Mnoho lidí si myslí (a samozřejmě nikoli nepřekvapivě), že jsou prostě jen málo snaživí. Líní. Proč se nemohou donutit dělat tolik věcí, jako jejich známí, rodina, proč vše tolik promýšlí a čas ubývá? Většinou si potom naordinují „léčbu“ v podobě ještě větší snahy. Přece, když budu mít víc disciplíny a líp si zorganizuju čas, půjde to. Často je ale tahle cesta cestou do slepé uličky. Člověk, který na sebe dá více tlaku, není výkonější. Je jen víc pod tlakem.
Co ale pomoci může, je určitá systematičnost. Zaprvé odborníci radí rozdělit si své velkoúkoly na menší kroky. Jinak se totiž stane, že lidi s ADD úkol často prostě zahltí, nevědí, kde začít, a tak (hádáte správně) prostě ani nezačnou.
Člověk, který na sebe dá více tlaku, není výkonější. Je jen víc pod tlakem.
Dobrá rada, která, musím uznat, funguje i mně, je tzv. body doubling. Zní to cize a vznešeně, realita je ale absolutně prozaická. Body doubling znamená, že prostě děláte úkol v přítomnosti jiné osoby. Když vedle nás někdo pracuje, motivuje nás to. Může to být v kavárně, ale třeba přímo v kanceláři, nebo v knihovně. Většina lidí to vlastně zná a běžně dělá. A funguje to. Funguje to jako takový malý nenápadný dohled, když člověk mezi ostatními lidmi prostě tak často ten mobil nevytáhne…
Nepomáhá nic? Tak jdeme dál
Pokud vám nepomáhá ani stimulující prostředí, ani rozdělení úkolů na více menších, dá se také pracovat s dopaminem. Tedy, budete si za každý kousek odvedeného úkolu dávat odměnu. To nezní tak zle, ne?
Za 20 minut soustředěné práce si můžete jít uvařit čaj, nebo kávu. Po napsání 2 e-mailů, dvou odstavců… se na 5 minut (ale opravdu jen 5 minut!) mrknete na sociální sítě. A pokud dokončím celý úkol, na který jsem se chystal, můžu si pustit epizodu oblíbeného seriálu.
V momentě, kdy vám dojde, že tohle není normální prokrastinace, tak nezahazujte vhozenou rukavici a pokuste se svou situaci vylepšit.
Pokud ovšem nepomáhá ani plánování, rozfázování a odměňování, je možné taky zvážit terapii. Není se rozhodně za co stydět, naopak máme v dnešní době skvělou možnost starat se o svoje zdraví mnohem lépe, než tomu bylo v minulosti. A byla by škoda toho nevyužít, když to může tolik pomoci.
Možná tedy nejste líní. Ulevilo se vám?
Lenost je relativní. Teď už totiž jasně víme, že problém lidí s ADD (i ADHD) není absence disciplíny, ale problém s exekutivními funkcemi. Jednoduše řečeno, je pro ně mnohem těžší zahájit úkol a potom se na něj po celou dobu soustředit.
Také ale víme, že nic není ztraceno.
Někdy totiž bojujeme sami se sebou a pak zjistíme, že vlastně od začátku bojujeme jen se svým mozkem. A s tím už se dá tak trochu lépe pracovat.
Dejte vědět, jakou zkušenost máte vy a držím na cestě za poznáváním sama sebe palce.
Zdroje
