Článek
Však už máš svůj věk
Už jste někdy slyšeli tohle rčení přímo vůči sobě, nebo jste byli vyslovení takové věty svědky? Znáte to. Jste v ordinaci, postěžujete si na to či ono, dostane se vám ale rádoby chlácholivého prohlášení, že na váš věk je to v pořádku, na váš věk je to dobré, a tedy to nemusíte řešit, protože už máte svůj věk. Zde se mi chce říct- „Jistě, že mám svůj věk. Čí jiný by asi tak byl?“
Ono ale už taky máte svůj věk, že?
Mám teď přímo čerstvou zkušenost z ordinace. Netýkalo se to mě, kdo by byl terčem nějakého tzv. zpětného komplimentu, ale starší paní, která byla zrovna v ordinaci. To, že bylo slyšet téměř každé slovo a že nezřídkakdy se sestra zeptá pacientů přímo v čekárně před ostatními, s jakým problémem jdou za paní doktorkou… to si můžeme rozebrat zase někdy jindy. Teď ale zpět k ageismu.
Z ordinace jsem zaslechl určitou prosbu o radu. Ta, nutno říct, pro mě nebyla úplně stoprocentně srozumitelná. Čemu ale rozumět šlo beze všeho byla odpověď sestry:
„Jasně, ono ale už taky máte svůj věk, že?“
Co je to ageismus
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje ageismus jako soubor stereotypů, předsudků a diskriminací vůči lidem na základě věku. Ageismus patří mezi nejrozšířenější a nejvíce tolerovanou formu diskriminace a je dokonce natolik rozšířený a internalizovaný, tedy zvnitřněný, že jej používá často nevědomě dokonce i sama diskriminovaná skupina. A to vůči ostatním lidem i vůči sama sobě.
Internalizovaný ageismus v každém z nás
Někteří mohou mít dojem, že věta „Co byste chtěl, na váš věk?“ je přece poměrně normální. Ona ale normální není. A to, že si jí pořád dokola říkáme svědčí jenom o tom, že jsme se nad ní ještě pořádně nezamysleli, a navíc jsme si takový předsudek v podstatě zvnitřnili, tedy přijali za svůj.
Totiž, každý, kdo si takovou větu, ať už u lékaře nebo kdekoli jinde, vyslechne, může mít, nutno říct oprávněně, pocit, jakoby nad ním daný člověk lámal hůl. Ano, máte kašel. Ale taky už máte svůj věk. Ano, bolí vás záda. Ale taky máte svůj věk.
Pojďme se ale zamyslet, jak divné by tohle bylo, kdyby takové věty pronášel lékař nebo lékařka směrem k lidem mladšího věku.
„Víte, je mi 25 let, ale pekelně mě bolí záda.“ „Nojo, máte svůj věk, tak to je.“
„Dobrý den, mám starosti s kolenem.“ „Jasně, tak to bývá, máte na to svůj věk.“
Divné, že? Co to celé znamená? Kromě toho, že to je svým způsobem urážlivé, protože to na základě předsudků znamená, že starý člověk přece nemá být v kondici (což samozřejmě není pravda) se tímto sdělením zdravotník v podstatě vzdává zodpovědnosti za pacienta - jste stará/starý, tak s tím už nic neuděláme. A to jenom proto, že si zrovna vlastně možná ani neví rady.
Přitom celé tohle setkání by se mohlo odehrát jinak.
„Víte, máte více nemocí naráz, může to mít vliv na váš zdravotní stav, ale samozřejmě to prozkoumáme.“ - lepší, sice by se daný lékař stále odkazoval na nějaké externality a opět by se lehounce zříkal zodpovědnosti, protože za to přece mohou ty nemoci, ale už by to alespoň neshodil jedním šmahem v rámci věku a sdělení by obsahovalo nějaké hodnotnější vysvětlení. Mimochodem, zvolání ve stylu: „Co byste chtěl/chtěla?“ je přímo přiznání toho, že nemám odpověď na vaši otázku. A místo, abych vám ji pomohl/a řešit, řeknu, že nemáte v podstatě „ve svém věku“ (ať tahle kouzelná zaklínací formulka znamená cokoli) čekat nic jiného.
Na tohle nemáš věk
Důležité je říci, že ageismus, tedy předsudky na základě věku, se nevztahují pouze k lidem dříve narozeným, ale také k dětem nebo mladým dospělým. Úplně stejně to totiž funguje na druhou stranu, a opět to ve společnosti často přijímáme jako tolerovaný předsudek.
„Na tohle nemáš věk, tomu bys nerozuměl.“ - mluvčí se místo vysvětlení úměrně věku opět zříká zodpovědnosti. A ano, možná teď někomu bořím iluze, ale ani takovou větu není správné lidem říkat. Vlastně je tím znevažujete a odbýváte.
„Kolego, kolik vám je let?“ - tohle na vás použije někdo většinou v případě, kdy mu dojdou argumenty a chce váhu jeho prázdným slovům dodat uměle tím, že zneváží vaši schopnost uvažování na základě vašeho věku. Zajímavé je, že konkrétně tuhle otázku si dovolíme k mladším pracovníkům, ale pokud bychom tohle použili opět obráceně na našeho seniorního kolegu, cítíme, že už je to za hranou a pravděpodobně by nás to ani nenapadlo.
Přitom za hranou a irelevantní je odkazovat na věk druhého skoro v jakémkoli věku.
Místo ageismu zakuklená kritika?
Je také možné, že ti, kteří se odkazují na váš věk, vás chtějí jakoby pochválit. Skutečně ten záměr může být i takový, abychom nebyli na všechny tolik příšní. Při větě: „Ve vašem věku už na to máte nárok“ odkazují na to, že můžete být v klidu, že - a teď se opět dostáváme k jádru věci - něco k vašemu věku prostě apriori patří. Je to tedy možná zamýšlené jaké určitý uklidňující kompliment, který je ale lehce „zpětný“ (v ang. „backhanded kompliment“). Co to znamená? Kompliment, nebo jakási shovívavá pochvala, která vypadá jako pochvala, ale vlastně v sobě obsahuje nějaký zvnitřněný předpoklad, kterému věříme, přestože se vůbec nemusí zakládat na pravdě, nebo třeba lehkou a rádoby nenápadnou urážku.
Není to vlastně zvláštní, že během života se nás někdo v různých chvílích opakovaně snaží přesvědčit (ať už vědomě či nevědomě), že naše pocity jsou nerelevantní, naše otázky nehodné odpovědí a naše osoba předurčena k předsudkům o věku? Ono to má nakonec poměrně prozaické vysvětlení. Zodpovědnost je tíživá a lidé si přirozeně snaží tvořit cestičky, které by jim pomohly vyznat se v celém tom chaosu jménem život. Nemusíme tedy mít příště pokaždé někomu za zlé, že nám tenhle zpětný kompliment nebo nevhodný předsudek předestře. Ještě to nemusí myslet (a většinou opravdu ani nemyslí) zle a/nebo zatím vůbec neví, že se jedná o zvnitřněný předsudek.
Buďme k sobě a lidem okolo citliví
Někteří namítnou, že na některé věci přece je člověk příliš mladý, a na které také zase pak může být příliš starý. Je to samozřejmě pravda. Malé dítě nebude řídit auto a starší člověk (možná?) nebude lézt po horách. Myslím ale, že je důležité porozumět tomu, kdy si touhle berličkou v podobě argumentu o věku pomáháme z lenosti, a kdy je ta poznámka třeba i relevantní.
Protože společnost se vyvíjí a všichni postupně zlepšujeme svoje vnímání vůči ostatním, mohli bychom se i my zamyslet, jestli chceme slýchat tyto prapodivné věty, které vlastně nemají vůbec žádnou vypovídající hodnotu, tak moc často. Protože jde o nevědomé nadužívání, o kterém tu mluvíme.
Zkusme si tedy příště v komunikaci s lidmi jenom více uvědomit, že můžeme mít nějaké předsudky. A že některé jsou natolik zvnitřněné, že už je ani jako předsudky nevnímáme, nevíme, kdy a odkud k nám přišly, ani proč si je vyprávíme.
Možná pak k sobě navzájem dokážeme být citlivější a bude se nám žít lehčeji a radostněji.
Zdroje:
