Článek
Afghánistán, neboli území Afghánců. Země, která je velice nebezpečná, plná útoků a únosů, mimoto zmítající se v hluboké humanitární a ekonomické krizi. Po návratu Tálibánu k moci v roce 2021 je islámskou totalitní teokracií.
A hlavně místem, kde ženské tělo nemůže být vidět a ženský hlas nemůže být slyšet.
Ženy tam po roce 2021 mizí z veřejného prostoru. Jejich tváře musí být na veřejnosti zakryté, jejich hlas nesmí mimo domácnost zaznívat. Zkušenost i přímo samotná existence žen je systematicky vytlačována ze společného veřejného prostoru. Země, která už tak patří k nejnebezpečnějším na světě, se pro ženy stala místem téměř úplné neviditelnosti.
Ženy bez tváře a bezy hlasu
Pod vládou Tálibánu se život Afghánců vrátil zpět do temné historie. Přísná islámská pravidla, která pracují s nadvládou muže, kde je žena jen jeho soukromý dodatek. Bez mužského příbuzného se dívky ani ženy nesmějí pohybovat na veřejnosti, musí samozřejmě nosit zahalující burku, která neukazuje ani jejich oči, a mají zákaz vzdělávání i pozdějšího zaměstnání. Některé z nich se snaží za pomoci přátel převést své vzdělání nebo práci do online prostoru, samozřejmě to ale není možné u všech.
Žena a muž, který není její příbuzný, v jedné místnosti? Neexistuje.
S příchodem Tálibánu v roce 2021 došlo k omezení svobody žen, který můžeme rozhodně vnímat jako soumrak lidských práv v této oblasti. Kromě toho, že ženy nemohou na veřejnosti ukazovat svou tvář, došlo také ke stržení plakátů, které lákaly třeba na kosmetické služby apod… žádná tvář tedy řádění extremistů neušla.
Burka je tradiční islámský oděv, nejčastěji zvaný čadrí v Afghánistánu, který kompletně zahaluje ženské tělo od hlavy až k patě. Skládá se z hustě plisované látky ze syntetiky nebo bavlny, vyšívaného čepce na hlavě a síťky, v podstatě háčkované mřížky, přes oči.
Ženský hlas na veřejnosti? Je nepřijatelný
To ale není všechno. Afghánistán není považován za jednu z nejnebezpečnějších zemí pro ženy na světě pro nic za nic. Kromě toho, že žena v podstatě nesmí být na veřejnosti vidět, nemá být také slyšet. To znamená, že jakékoli její hlasové projevy jsou zakázané. Mluvení, zpívání nebo snad dokonce čtení příběhů na veřejnosti? V žádném případě. Hlas žen je dle Tálibánu vysoce intimní záležitostí a tak není možné, aby se ženy jakkoli veřejně projevovaly.
To, aby byly viděly s mužem, který není příbuzný, je také přísně zakázané. O absurdnosti celé situace svědčí například jedna epizodická zkušenost elitního českého vyjednavače Adama Dolníka.
Londýn vs. Kábul: dvojí metr svobody
Ten v knize rozhovorů Martina Moravce popisuje, jak se pravidelně setkával v Londýně se svým afghánským přítelem a jeho ženou. Běžně spolu všichni vyrazili večer ven. Ovšem ve chvíli, kdy tyto své stejné přátelé navštívil v Kábulu, přišel za ním pouze jeho přítel. Manželka prý jej pozdravuje, a přestože byla v tu chvíli v domě, pozdravit jej již, dle tradice, jít nemohla.
Segregace a burky jako nástroje kontroly žen
Povinnosti, které žena musí dodržovat, ukazují, jak moc chtějí mít muži v tomto světě ženu zranitelnou a závislou. Burku prý musí nosit proto, aby nelákala sexuálně frustrované muže, protože ty, které burku neobléknou, se vystavují vulgárnímu obtěžování a pokřikování.
Ženy, které se nezakryjí, riskují ve veřejném prostoru útoky sexuálně frustrovaných mužů.
Pokud by se na ní navíc dopustili násilí, její slovo by mělo jen poloviční váhu. Pro takový systém opravdu nelze mít žádné pochopení, tím spíše, když se tradice používají nikoli jako tmel svobodné společnosti, ale jako nástroj kontroly. Veřejný prostor zde patří mužům a žena je z něj „tradicemi“ zcela vytlačena. Pokud navíc cokoli neuposlechne a muž, kterému se „zodpovídá“, usoudí, že se jakkoli provinila, velice časté je domácí násilí včetně znásilňování a dalšího ubližování.
Pro systém, ve kterém se tradice zneužívají jako nástroj útlaku, nikoli jako tmel svobodné společnosti, nelze mít mnoho pochopení.
Tradiční ubližování lidem
V Afghánistánu je tradiční role ženy jasně vymezená. Žena má menší hodnotu i váhu než muž, její přítomnost je v podstatě omezená na soukromý prostor, tedy domácnost, a velmi časté jsou vynucené sňatky, někdy ve velmi nízkém věku dívek. Podle informací Český rozhlas Plus Tálibán prosazuje doslova názor, že žena je méně než muž. To sama zmínila také česká novinářka se zkušenostmi mimo jiné právě z Afghánistánu, Petra Procházková. Ta své pozorování přetavila do fiktivního románu Frišta, který ženskou afghánskou zkušenost popisuje.
Frišta, těžký život s lehkostí a humorem
Pokud by vás zajímala každodennost Afghánek a Afghánců, knihu Frišta velice doporučuji. Příběh je o ženě, která je napůl Ruska a napůl Tádžička a provdala se do Kábulu. V jejím soukromí potom probíhá vnitřní i vnější souboj západních hodnot a východní kultury. Všechny postavy jsou velice dobře vykreslené a přestože každý chce možná ve své filozofii pro druhého to nejlepší, chybí často pochopení ohledně toho, po čem ten „druhý“ vlastě touží.
Kniha Petry Procházkové o životě (nejen) žen v Afghánistánu, Frišta.
Nejhorší život, a přesto život
Je jasné, že život afghánských žen nelze redukovat jen na utrpení. Bezpochyby v něm funguje i humor, lehkost i každodenní radosti, úplně stejně jako je tomu v románu „Frišta“. Možná je to ale právě tahle lidskost, která činí situaci a diskuzi o lidských právech o to naléhavější.
Nejde totiž o nějaké daleké, cizí oběti, ale o konkrétní matky, manželky a dcery, které prostě chtějí to stejné, co ženy jinde: bezpečí, respekt a samozřejmost možnosti volby.
Zdroje:
