Článek
Hrůzy druhé světové války se nevyhýbaly nikomu. Ženy se ovšem velmi často stávaly (a bohužel dodnes stávají) oběťmi válečných zločinů, a mnoho z trestných činů bylo na ženy cíleno záměrně. Útoky na ně totiž byly formou strategie a součástí války. Konkrétně ženy byly mnohem častěji a promyšleněji cílem sexuálního násilí, znásilňování nebo jiných forem mučení. Historicky se ukazuje, že ženy čelí jiným formám útoků, které mají co dočinění s dokazováním si své moci.
Strašlivou kaňkou historie je například masové znásilňování německých žen v posledním týdnu druhé světové války. Znásilněno tam bylo sovětskými vojsky dva miliony žen. A do stejné oblasti dokazování si vlastní moci ubližováním a ničením životů ostatních spadá i japonský systém tzv. „utěšitelek“.
Kdo byly v Japonsku „utěšitelky“?
Od roku 1932 do konce druhé světové války v roce 1945 fungoval v Japonsku mechanismus „慰安婦 - jūgun ianfu“ anglicky „comfort women“ česky doslova „ženy útěchy“ a tedy jednoduše řečeno něco jako „utěšitelky“. Jakkoli měkce ono označení zní, v podstatě se jednalo o velmi záměrný eufemismus, který pod sebou ukrýval soustavu nucených sexuálních služeb, které byly ženy z Korey, Austrálie, Barmy, Číny, ale třeba i Japonska a Indonésie donuceny poskytovat japonským vojákům.
Cílené zjemnění ve slově „utěšitelky“ zakrývalo sexuální zneužívání, znásilňování unesených žen japonskou armádou.
Původně vojáci pracovali právě s pojmy jako „ženy útěchy“, a užívali toto označení v podstatě pro personál, tedy pro ženy, které fungovaly v „útěchových stanicích“. Avšak přestože může tohle celé evokovat poměrně jemné, uklidňující zaměstnání, takové označení zcela zamlžovalo skutečnou podstatu věci. Každodenní sexuální násilí a znásilňování.
Děsivé „útěchové stanice“ byly nevěstince
Japonské stanice útěchy byly totiž v podstatě nevěstince, které fungovaly na nucené práci žen. Tyto ženy japonští vojáci buď unesli, podvedli a zlákali lstí, nebo jinak donutily, aby jim byly po vůli. Zřizovaná byla tato místa hrůzy navíc japonskou armádou v okupovaných oblastech, takže japonské vládní a vojenské orgány byly do vytváření a správy těchto „stanic“ přímo, nebo nepřímo zapojeny.
Ženy, které později o strašlivých zážitcích prožitých pod označením „utěšitelek“ hovořily o tom, že „rekrutéři“ útěchových stanic používali konkrétně například sliby o výhodném zaměstnání, nebo dokonce manipulovali s rodinami žen tak, aby je ony samy přiměly k odchodu do spárů vojenských delikventů. Mnohé rodiny tomuto tlaku nakonec vyhověly a ženy se po jejich tlaku do role „utěšitelek“ přesunuly dobrovolně nedodobrovolně. Litovaly ale velmi záhy, na místě potom totiž byly zcela omezeny na svobodě, nesměly opouštět zařízení a volně se po něm pohybovat. A co hůř, denně musely snášet sexuální zneužívání i desítek vojáků.
Denně musely ženy snášet sexuální zneužívání i od desítek japonských vojáků.
Traumata přeživších se otevřela až nedávno
Po skončení druhé světové války byly ženy „utěšitelky“ většinou se svými traumaty zcela stigmatizovány a izolovány od společnosti a v konečném důsledku jednoduše opomenuty a ponechány vlastnímu osudu. Až pozdější výzkumy a archivy odhalily míru a intenzitu válečných zločinů na bývalých okupovaných územích.
Jak upozorňují odborníci, ženy se často ze strachu navíc zdráhají o těchto prožitých traumatech hovořit. Bojí se nespravedlivé hanby, sociální stigmatizace nebo třeba i odmítnutí své vlastní komunity. Proto se mnoho z nich ozvalo až během 80. a 90. let, kdy začaly jakožto přeživší hrůz některé bývalé „comfort women“ veřejně svědčit o jejich otřesných zážitcích.
Přeživší žena vypráví o 50 letech ticha
Jednou z nich byla i Holanďanka Jen Ruff O’Herneo. Ta během idylického léta v holandské koloniální Indonésii zažila hrůzu a šok, když ji spolu s matkou a dvěma sestrami zajali a uvěznili ve vězeňském táboře Ambarawa. Později ji a další ženy od rodiny a z tábora odvlekli a japonská armáda všechny ženy zotročila k prostituci v jedné ze stanic, kde čelily znásilňování, týrání a mučení, obecně jednomu z nejhorších porušování lidských práv, které druhá světová válka ukázala. O svých prožitých zkušenostech v „Domě sedmi moří“ poté promluvila nejen veřejně, ale vydala také paměti s názvem Padesát let ticha. V nich popisuje, jaký byl život ve „stanici pro utěšitelky“.
Reakce „nového“ Japonska
Ženy a jejich rodiny se ovšem dlouho alespoň pouhé omluvy nedočkaly. Oficiální prohlášení, které se týkalo „utěšitelek“ a uznání toho, že ženy zažily hrůzy, kdy jim vojáci ublížili psychicky, fyzicky a urazily také jejich čest a právo, vydala japonská vláda až v roce 1993. Přiznala však až postupně to, že byla skutečně v té době dle historických pramenů do této činnosti zapojena i tehdejší vláda a vojenské orgány. Velmi dobře si už v roce 1993 byli na oficiálních místech vědomi, že ženy byly unášeny nebo nuceny do této činnosti zcela proti své vůli a že jim tohle válečné běsnění zničilo život.
V dnešní době ovšem debata o odškodnění nadále trvá a budiž nám poměrně zásadním zjištěním také fakt, že až v roce 2023 nařídil jihokorejský soud odškodnit 16 bývalých „utěšitelek“ za porušení jejich práv během druhé světové války. Celkem však bezejmenných obětí zločinů bylo dle historiků 50-200 tisíc.
Je to tak poměrně jednoznačnou připomínkou, že mnohé křivdy sice stále trvají, ale historické zločiny mají absolutně samozřejmý dopad do současnosti a nijak nezmizí. A přestože japonská vláda dlouhá léta zavírala nad zvěrstvy své armády oči, před spravedlností se nakonec neschová nikdo.
Zdroje
Karlova Univerzita, dspace.cuni.cz - https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/10501?show=full
Ministry of Foreign Affairs in Japan - https://www.mofa.go.jp/policy/postwar/page22e_000883.html
Asociace pro asijská studia - https://www.asianstudies.org/publications/eaa/archives/teaching-about-the-comfort-women-during-world-war-ii-and-the-use-of-personal-stories-of-the-victims/
