Článek
Život podle „božích“ pravidel
Amišové věří, že svět je plný hříchu. Proto je jejich záměr udržovat pokorný a „čistý“ život v souladu s novokřtěnectvím, tedy náboženstvím, které věří, že člověk se má pro náboženství rozhodnout sám a pokřtít se až v dospělosti, aby si uvědomoval vážnost situace. Od malička se však Amišové samozřejmě s náboženstvím potkávají v každodenním životě, a jsou k němu velmi striktně vedeni. Otázka dospělého rozhodnutí a pokřtění se je pak samozřejmě poměrně jasná a nepřekvapivá…
Jak Amišové žijí?
Amiše poznáte okamžitě. Když vjíždíte do amerických venkovských oblastí, ve kterých žijí, typicky Pensylvánie, na první pohled vás zaujmou strohé a obyčejné domy, před kterými jsou zaparkované koňské povozy. K tomu je všude na zahradách vidět pověšené prádlo na dlouhých šňůrách, protože sušičku byste u Amišů, na rozdíl od většinové americké populace, hledali jen stěží. Kromě toho se oblékají velmi tradičně a jaksi starosvětsky, takže je poznáte už na první pohled.
Sušičku na prádlo, auto nebo mobil byste v komunitě Amišů hledali opravdu jen ztěží.
Většinou se Amišové živí zemědělstvím a drobným obchodováním, a jejich život je prostoupen náboženstvím a pravidelnými bohoslužbami. V rámci toho musí členové komunity dodržovat přísná pravidla a zákazy, konkrétně například nemohou používat výdobytky moderních společností, jako jsou technologie. Auto, mobilní telefon, nebo třeba pračku byste tak u nich hledali marně.
Dosud bychom možná neměli tak úplně co kritizovat, že? Každý se může o pokřtění rozhodnout až v dospělém věku, minimalismus v životě taky nezní úplně zle, technologie nás obecně jednou možná zničí, takže pro se jim nevyhnout… Ve chvíli, kdy ale nahlédneme amišovské komunitě pod pokličku, obrázek o jejich způsobu života se zcela promění.
A nutno říct, že rozhodně ne lichotivě.
Žena s tradičním čepcem, který má symbolizovat pokoru a poslušnost.
Postavení žen u Amišů je na „bodu mrazu“
Jeden z prvních „zádrhelů“ začíná ve chvíli, kdy narazíme na fakt, že v komunitě Amišů je žena podřízena muži. V praxi to tedy vypadá tak, že muž činí veškerá rozhodnutí, žena se pouze stará o domácnost a nemá žádné rozhodovací právo. Amišovské ženy nosí velmi střídmé a pokorné šaty, které jsou doplněné čepcem. Ten vyjadřuje poslušnost muži a Bohu. Žena je tedy něco jako služebnice a pokorná všepřijímající osoba, která vychovává děti a vede domácnost.
Samozřejmě pouze pod dozorem a dohledem muže.
Skrývané a normalizované sexuální násilí. I v rámci rodin
A poslušnost a vynucovaná role oběti s sebou nese svoje následky. Vzhledem k tomu, že amišovská komunita je patriarchální společností, jež má jasně daná pravidla, které přísně vyžaduje, strach je všeprostupující komoditou, se kterou se velmi umě „obchoduje“. Výjimkou v amišovských komunitách není sexuální násilí a znásilňování, bohužel se jej dopouští dokonce příslušníci stejných rodin mezi sebou, a již od velmi útlého věku.
Dívka, která v amišovské komunitě vyrůstala a zažila pravidelné znásilňování, o tom hovoří jasně: Na roli oběti jste připravování odmalička. Na prvním místě je samozřejmě vždy Bůh, potom muž a někde vzadu se nachází žena. I to zapadá do celého systému, ve kterém žena nemá žádné slovo a nedostane se jí od nikoho zastání. Děsivou věcí, kterou popisuje, je také nucená stoprocentní úcta k rodičům, dalším autoritám, a absolutně zapovězené odporování v čemkoli. Co z takového útlaku a strachem prostoupeného života může vycházet pak nikoho nepřekvapí. Pouze vystrašení jedinci, kteří neznají svá práva a bojí se odporovat i ve chvíli, kdy by jim měl někdo ubližovat.
Žena a dítě v komunitě Amišů. Domácnost a děti jsou její jediné poslání.
Kromě toho dětem se nedostává žádné sexuální výchovy, přičemž pak těžko mohou rozeznat, pokud jim někdo chce ublížit, nebo je například zneužít… Zároveň, když je žena znásilněna, považuje se to za její vinu, za kterou musí daného násilníka odprosit. Nechutné? Jistě.
Pokud vám přijde, že obrázky a filozofie komunity Amišů působí jako výjevy ze seriálu Příběh služebnice, nemýlili byste se. Seriál totiž velmi umně tematizuje, jak moc se společnost může proměnit a zhroutit, pokud bude jedno pohlaví dlouhodobě vykořisťovalo to druhé.
Co měly ženy při znásilnění z komunity Amišů na sobě
Lidé, kteří se uchylují k obviňování obětí, vypadají v kontextu amišovské komunity obzvláště tragikomicky. Protože pokud si spojíme tuto situaci s tradičním předsudkem, tedy otázkou: „Co jsi měla na sobě? Musela jsi nějak provokovat?“ nemůžeme v tomto najít skutečně žádné vodítko. Více se tomu věnovala například výstava přímo z pensylvánské komunity Amišů, která vystavila oblečení, které měly ženy (a dívky a malé děti) na sobě ve chvíli, kdy na ně někdo zaútočil. O to víc tento předsudek a sexualizovanost oblečení při sexuálních útocích musíme vyvracet a odmítat.
Náboženství a bohoslužby jsou zcela součástí života Amišů. Ženy na obrázku poznáme vždy dle tradičního čepce.
K čemu je víra, když ji denně porušuji
Na závěr mi dovolte ještě jedno menší zamyšlení. K čemu je náboženství, kterým se zaklínáme, pokud potom v životě ubližuji ostatním, upírám jim jejich práva a neštítím se takových činů, jako jsou sexuální zneužívání a znásilňování? K čemu jsou řeči o čistotě a prostotě, když podle nich potom sám nežiji? Je děsivé, že i v 21. století existují společnosti, které jsou postaveny na zneužívání moci.
A ještě jedna věc, když si představíme, jakým způsobem funguje život v těchto radikálních náboženských, nebojme se říci, sektách, co nám to říká o teroristickém Rusku, které vzývá tradiční hodnoty a náboženství jako svou základní hodnotu? Pojďme uvažovat o tom, že náboženství nás nespasí, když slouží pouze jako zástěrka k ubližování lidem. A že politické strany, které jsou nakloněné Rusku, nám nic dobrého přinést nemohou.
Mysleme na to i při nadcházejících parlamentních volbách.
Zdroj:
