Článek
Sociologický ústav Akademie věd České republiky nedávno zveřejnil nový výzkum na téma násilí. „Ukazuje se, že fyzického násilí se častěji dopouštějí muži, a to jak na ženách, tak na jiných mužích.“ Zároveň preventivní strategie pro pohyb ve veřejném prostoru volí skoro 60 % žen a 22 % mužů.
Vyhýbání se tmavým, opuštěným místům
Většina žen tedy volí konkrétní postup, jak se chovat venku „mimo domov“ tak, aby co nejvíc minimalizovala možnost útoku ze strany agresorů. Dokonce 41 % žen odpovědělo, že se „raději vyhnuly návštěvě určitého místa, či podniku,“ protože se s tím pojila příliš vysoká míra potenciální rizikovosti, a to ať už při pouhé návštěvě samotného podniku, nebo cest tam a zpět.
Preventivní strategie pro pohyb ve veřejném prostoru volí skoro 60 % žen a pouhých 22 % mužů.
Proč se ženy mají bát? Proč se učí sebeobranu? Proč nejsou odmalička ve školách kurzy také pro muže o tom, že násilí je prostě špatně? Opravdu nám nepřijde alarmující, že - a teď to řeknu - ženy se v podstatě plošně bojí mužů?
Glosu na tohle téma sepsal také redaktor Seznam Zpráv, Jan Stránský.
Bezpečí pod podmínkou
Oblečení. Vybavení. Doprovod. Aby se ženy cítily bezpečněji, volí určité strategie pohybu a různé nástroje. Snaží se předejít situacím, kdy by byly venku déle samy. Nechodí na neosvětlená místa, nechávají se doprovázet a plánují trasu na akci a z akce s předstihem. A přesto si často mohou vyslechnout, že pro svou ochranu neudělaly dost. Opravdu nám přijde normální, že si nemohou jít večer v klidu zaběhat, protože to je pro ně přece nebezpečné, ale pokud si ve stejnou večerní hodinu půjde zaběhat muž, nikoho ani nenapadne mu za to spílat? Proč se ženy nemohou cítit bezpečně? Proč se mají z veřejného prostoru s úderem osmé večerní stahovat za zavřené dveře? Co to o nás vypovídá jako o společnosti?
Obrovský problém navíc nastává tehdy, pokud se něco stane.
Proč tam v noci chodila? Proč měla tohle na sobě? To ji nemohl nikdo doprovodit? Být její máma, tak jí to nedaruju, chodit takhle sama večer!
A mnohé další sekundární viktimizování oběti. O tom, jak se nezdráhají ubližovat ženám i české soudy, byla řeč zase tady.
Proč se mají ženy z veřejného prostoru s úderem osmé večerní stahovat za zavřené dveře?
Proboha, proč?
Je vlastně absolutně pochopitelné, že se ženy stahují z veřejného prostoru, nejdou na místa, kam ostatní (tedy muži) normálně vchází. A to proto, že mají zkušenost, že pokud se cokoli stane, může to být, dle velké části české společnosti, jejich vina.
Ačkoli udělaly všechno pro to, aby se jim nic nestalo.
Místo toho, abychom se ptali:
„Proč jsi šla potmě sama?“
„Co jsi měla na sobě?“
„Proč tě nikdo nedoprovodil?“
Se máme ptát:
„Proč se ženy necítí bezpečně a proč se bojí jít bez doprovodu večer domů?“
„Proč se někdo vůbec ptá na to, co má žena na sobě? Jaký to má vliv?“ (Ukazuje se, že žádný, ale o tom zase jindy)
A není náhodou stále problém společnost tolerantní k násilí, kterou my si tady v naší poklidné české kotlince hezky tradičně pěstujeme?
Suma sumárum, ženy prokazatelně volí postupy, o které lidé mužského pohlaví ani netuší, že existují.
„Ženy a muži nemají rovný přístup k veřejným místům, kdy je ženy zakoušejí jako výrazně nebezpečnější,“ stojí v závěru výzkumu.
A s tím bychom měli něco začít dělat.
Zdroje:
https://www.heroine.cz/slovnik/sekundarni-viktimizace
https://medium.seznam.cz/clanek/jeronym-ervin-vlazny-obet-mluvila-tak-my-taky-ohlednuti-za-ukazkovou-sekundarni-viktimizaci-z-ust-soudu-48075
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/reseni-nasili-na-zenach-nema-v-cesku-dostatecnou-politickou/r~7a8e7568837f11ec87d40cc47ab5f122/
