Auta jsou neekologická, jezdi vlakem!

Jsem řidič. Řidič jako kterýkoliv jiný. Odvezu dítě do školky a jedu do práce. Cesta mi trvá různě. Ráno zhruba 55-60 minut, odpoledne 34-45 minut. Pokud se nestane havárka, nebo není někde práce na silnici, i tak ale mám několik alternativ a vždy to můžu obstojně objet.

Několik posledních let jsem však masírován, a to hlavně díky dnes již bývalému, pražskému primátoru Hřibovi, že jsem vlastně ten špatný. Do práce nejezdím na kole, protože bydlím daleko a nepoužívám vlak ani MHD, protože jsem zhýčkaný motorista, který znečišťuje planetu, blokuje cyklostezky a vytváří dopravní kolony.

Jednoho krásného dne, stalo se to letos v září, jsem však měl dopravní nehodu. Klasika. Na dálnici kolona, auto přede mnou dobrzdilo, já také, auto za mnou také, ale to další do nás vrazilo a smetlo nás. Všichni jsme vyvázli bez zranění, ale služební auto potřebovalo komplet nový zadek.

Vyřídily se nezbytné papíry, policie ihned označila za viníka toho kdo nedobrzdil a hurá do našeho nasmlouvaného servisu, kam vozíme firemní auta. Bohužel, skrz velkou vytíženost mi nemohli nabídnout náhradní vozidlo po dobu opravy. Zaměstnavatel mi nabídnul, že mi proplatí naftu, když budu do práce jezdit vlastním autem, ale já zase nechtěl připravit o auto svou manželku, sice s ním jezdí v podstatě jen na nákupy, ale co kdyby ho akutně potřebovala hlavně kvůli malému? Rozhodl jsem se nabídku odmítnout a sdělil jsem, že budu jezdit do práce vlakem a na služební cesty si půjčím volné auto kolegů.

Přiznám se, že opojen eko agendou jsem se cítil sám ze sebe dobře. „Moudré rozhodnutí, kdo ví, třeba se mi to zalíbí a začnu jezdit vlakem už pořád.“ Takhle naivně jsem si to představoval a s nadsázkou počítal ušetřenou uhlíkovou stopu. Oprava auta měla trvat cca tři týdny, takže jsem si koupil měsíční PID lítačku a hurá na to.

Prvotní nadšení bylo spojeno spíše se změnou. Nový styl dopravy, nové vjemy, vzpomínky na má školní léta, kdy jsem jezdíval vlakem pravidelně. Volné ruce, které nedržely volant, obsadila kniha a já zhruba první týden provolával slávu ČD a PID. První zpoždění vlaku přišlo již druhý den, avšak ignorantsky jsem myslel, že se jedná opravdu o výjimku.

O šest týdnů později, než se reálně oprava auta vyřešila, jsem skoro hystericky přejímal klíčky od auta a po vzoru Mad Maxe provolával slávu V8!

Jakkoliv ekologické a místo šetřící je cestování vlakem a metrem, ta negativa mi prostě nikdo nevynahradí.

Cesta do práce a z práce autem mi trvá dohromady cca hodinu a půl. Vlakem a metrem jsou to hodiny tři. Každý den tedy ztratím hodinu a půl života, za 20 pracovních dní v měsíci to je více než jeden den. Byť jsem první dny aktivně využíval volný čas ve vlaku, stejně jsem nakonec buď musel pracovat, protože mi začal zvonit telefon, nebo jsem spadl do formy bez duše zírajícího cestujícího, ponořeného ve vlastních myšlenkách.

Jako karikaturu ze sitcomu mě během této krátké doby začaly potkávat nehody. „Omluvte, prosím, zpoždění z důvodu mimořádné situace na trati.“ „Vlak číslo xy bude na své trase o 45 minut opožděn.“ Jak krásné, skončit v práci o hodinu dřív, abych o hodinu dřív byl doma a užil si ještě poslední denní světlo s malým, jen abych přišel na Masarykovo nádraží a zjistil, že vlaky už od poledne mají hodinová zpoždění, některé spoje jsou zrušeny a vlak, kterým za 50 minut pojedu, je vlak, který normálně jezdívá o tři hodiny dříve.

Když už náš tristní stav vlakových drah neselže, někdo pod ty koleje skočí. Další zpoždění. Odpoledne jsou tato opoždění nepříjemná z důvodu kratšího času stráveného s rodinou a vidinou odpočinku. Ráno je to horší. Půl hodiny dlouhé čekání na náhradní autobus, který absolutně nestačí kapacitou na počet cestujících a nakonec dvouhodinové zpoždění a kobereček u ředitele. „Proč prostě nejedeš autem?“ Připadal jsem si jako idiot.

Za těch šest týdnů co jsem jezdil vlakem a metrem do práce, jsem měl z různých důvodů zpoždění 12×. To je cca polovina. Ve výsledku jsem tak oproti autu neztratil jen 30 hodin na cestě samotné, ale dalších x hodin kvůli různým mimořádným situacím, které se mimořádně dějí nějak pravidelně.

Jsem prostý člověk. Přijdu, sednu, pokud není místo stojím. Otevřu knihu, mobil, nebo jen koukám do nikam a přemýšlím. Avšak velmi brzo jsem poznal, že cestující veřejné dopravy a MHD tvoří svůj vlastní sociální ekosystém.

Hygiena některých lidí je naprosto odpudivá, nedovedu si představit jak moc to musí být umocněno v horkých letních měsících. To si tak na naši „čtyřku“ přisedl chlap, který tak strašně zapáchal zatuchlinou, močí a snad i zaschlým spermatem, že jsme si ne jen my, ale i lidé na čtyřce za ním odsedli pryč. Kam zmizela jeho sebereflexe? Vždyť vidí kompletně narvaný vlak a jako zlou energií vytvořené prázdné místečko kolem něj, kde se odváží vstoupit jen nově přísedící, který to stejně za 2 minuty nedá a odsedne si také.

Z okénka hygieny mi v paměti utkvěla žena cca v mých letech, která sedí na proti mě, spí a pokaždé když vydechne, cítím její zkažený, ranní dech. To je takový problém, čistit si ráno zuby, já myslel, že to děláme všichni? Myslíte si, že když sebe necítíte, tak ranní dech nemáte? Máme ho všichni, já i vy.

Není nad to, sednout ráno do vlaku a být okamžitě zasažen odérem piva, které si s hlasitým říhnutím otevírá jeden chlap. „Jééé v*le zdár p*čo tebe jsem už dlouho neviděl.“ Přijde vám to normální takhle komunikovat na veřejném prostranství? Části lidem ano, těm z vás kterým ne, asi jste si už zvykli. Já si zvyknout odmítám.

Základní slušnost se vytrácí i směrem k zaměstnancům ČD. „Dobrý den, přistoupili prosím, vaše jízdenky.“ Zvolá naučenou frázi průvodčí. Za každým jednotlivým člověkem přijde a řekne mu dobrý den a vyzve k předložení jízdenky. Troufám si říct, že tak 80% lidí ani nezvedne hlavu, natož tak, aby otevřelo pusu. Asi tak nějak naučeně z manažerského prostředí, vždy navážu oční kontakt, odpovím na dobrý den a vykouzlím malý, nenucený, krátký úsměv a ještě poděkuju, když mi průvodčí pípne QR kód. Je to tak těžké?

Vrcholem byl pro mě ukašlaný říjen. Jak spadly teploty, jakoby ranou z biče začali lidi pokašlávat, sípat a smrkat. A tady mi začala vřít krev. Opět, asi jsem spadl z Marsu, ale už malé děti učíme, dávat si ruku před pusu. Můj tří letý syn to umí! To však neplatí pro dámu, sedící naproti mě, která hodinu v kuse pokašlávala, bez zakrytí si úst. A ty další, vyšší jednotky lidí, které vidím kolem sebe, se stejným nevychováním. Jindy zase chlap sedící vedle mě vykašlával snad rakovinu, opět bez ruky u pusy. Aby však nekašlal na ženu sedící naproti němu, vždy se otočil a naklonil směrem ke mně. Když jsem ucítil proud jeho kašlu na svém obličeji po třetí, jindy slušný člověk, ohradil jsem na něj. Místo sebereflexe, jsem však byl označen za „č***ka“ a „mladého smrada“, a pokud se mi to nelíbí, mám si odsednout. A tam mi to došlo. Cestovat veřejnou dopravou, to je džungle. A tato džungle vás chtě nechtě sníží na svou úroveň. Civilizovaných lidí je v tomto prostředí minimum a buď si zvyknete a půjdete s proudem, nebo budete za podivína, kterému se nelíbí, že na něj chrchlá dvousetkilový, zapáchající chlap.

COVID nás naučil nosit roušky. Když víte, že jste nemocní, je takový problém si tu roušku nasadit, abyste nenakazili ostatní? Asi ano, tak jsem si ji nasadil já, ale tuhle tu hlenovou symfonii, už opravdu nechci znovu zažít.

Situace, kdy mladá Ukrajinka telefonovala se svou babičkou a důchodce sedící přes uličku se zvedl a začal kroutit hlavou a nahlas, aby ho každý slyšel, začal hulákat, „To snad není možný, furt tady jako dopr**le slyšet ty UKáčka, to musí furt tím pantem jako, kdo má na to nervy, to je bordel v tomto státu.“ A odešel si přesednout do jiného vozu. Normálně by mě to vyvedlo z míry, ale pátý týden cestování, už jsem byl tak otupělý, že jsem si opravdu začal připadat jako čestný člen tohoto zvěrstva a začal chápat všechny ty lidi, kteří podobné situace ignorují, hlavně aby do nich nezatáhl někdo je.

Přesedlal jsem zpět do firemního vozu a již se odmítám podřídit agendě o výhodách cestování veřejnou dopravou. Těch zážitků, které jsem nasbíral za pouhých šest týdnů, mám na hodinová vyprávění a dokud České dráhy nezačnou být spolehlivé a průměrný český občan se nenaučí základním společenským pravidlům jako je pozdravit, nehulákat, umýt se, vyčistit si zuby a dát si při kašlání ruku před pusu, budu hrdě jeden z těch, který ve svém autě blokuje ranní pražskou dopravu.

„Sorry not sorry.“