Článek
Ale začnu zeširoka. Kamarád recesista tenkrát přišel do obchodu někde ve vnitřní Praze a hned od dveří důrazně pronesl: „Čest práci!“ Prodavačky se zarazily a pár kupujících poodstoupilo. Vnitřní Praha je známá radikalismem, dokáže měnit režimy jako na běžícím pásu, ale smysl pro humor jí schází. A taky úcta k pozdravu jako takovému. Kdyby se alespoň ten venkov po ní tolik neopičil.
Už je to dávno, co nám dětem na vesnici připadalo úplně normální, že zdravíme každého dospělého, kterého potkáme, a vůbec nás nezajímalo, jestli ho známe nebo ne. Pravda, občas jsme si zahráli na malé Hamlety, když jsme se nemohli shodnout, zda soudruha učitele zdravit podruhé, potřetí či vícekrát, když jsme ho ráno už zdravili ve škole povstáním, ale babiččino nabádání, že učitel je učitel a nepozdravit ho je hřích, vždycky zvítězilo. Navíc člověk nikdy nevěděl, co všechno může mít vliv na dobrou známku. Šokující byly pozdravy pro neznámé houbaře, s kterými jsme se střetávali v hlubokých lesích při hrách na indiány. Náhodní turisté, kteří se míjeli na značených stezkách, si vždy vyměnili prosté ahoj, ač se nikdy předtím neviděli. A přijít do vesnického krámu a mlčet jak profesor Horák, bylo prostě nemyslitelné. Už jen proto, že se mohlo nést od ucha k uchu, podívejte, ten Zarubovic spratek nám nějak vyrostl, huba by mu upadla, kdyby aspoň zabučel.
Univerzální dobrý den či dobrý večer fungovalo jako důkaz, že člověk není nikde sám. Řidiči autobusů se zdravili na svých cestách Evropou a bylo jedno, z které garáže a z kterého státu vyjeli. Nevím, jak právě tohle vzniklo, ale vždycky, když jsem něco podobného jako pasažér viděl, zahřálo mě u srdce.
A pak najednou, pomalu a postupně, v duchu stírání rozdílů mezi venkovem a městem začínaly pozdravy mizet. Až k bodu, kdy by si zasloužily cedulky kulturní památka, chráněno státem. Buranství velkoměsta zaplevelilo venkov natolik, že si člověk někdy připadá jako liftboy na pohyblivých schodech obchodního domu. Noví venkovští mladí nezdraví výrazněji až nejvýrazněji starší osoby, pokud nevědí, o koho jde. Minou je a netuší, že se míjejí s kulturou budovanou staletími. Nedivím se, že když jsem ve vsi někoho slušně pozdravil, syn, který se narodil a byl vychováván vnitřní Prahou, se ptal, zda pána s kosou přes rameno znám, a když jsem odpověděl, že ne, jen zakroutil hlavou, proč mu tedy přeju dobrý den. Divím se venkovským, když si myslí, kdovíjaké terno nedělají, když chtějí být jako my z města.
Tedy až na mého kamaráda, co se tenkrát uvedl tím krásným a jednoznačným pozdravem čest práci.
„Pane, to si vyprošujeme. Tady jste v soukromém obchodě.“
„Co, vy tu snad nepracujete?“ otázal se prodavaček a pak se obrátil k zákazníkům: „A vy tu snad nejste v pracovní době?“
